chatka u jezera
Saarimökki

Sauna

Poslední týdny se pravidelně přesouváme mezi pracovním táborem č. 1 (domov) a pracovním táborem č. 2 (ostrov).

Bude mi 34, ale nějak se teď cítím na 90 či víc… to ta bolavá zaseklá záda, třesoucí se ruce, zatuhlé klouby na prstech rukou…

Přes týden naháníme co nejvíc práce na zahradě a kolem kůlny, na víkend pak rychlopřesun na ostrov.

Představy, že stihneme připravit chatu do léta, byly samozřejmě extrémně naivní, protože i za prodloužený víkend se toho ve skutečnosti moc nestíhá.

Letos jsem poprvé na ostrově nocovala i já. Pár nocí pokroucená na dřevěné lavici… chtěla jsem totiž vyzkoušet, zda by nešla předělat na rozkládací postel. No, nešla. Kromě toho, že dnešní lidé jsou obecně vyšší, než před 100 lety, jsem já sama ještě tak o půl hlavy vyšší než průměrný Fin.

Se svými 180 cm jsem se i při snaze ležet šejdrem na lavici nevešla.

Takže spaní na zabordelené podlaze, kterou přes množství věcí a materiálu, které v chatě průběžně ukládáme, není možné pořádně uklidit.

První noci samozřejmě mrzlo, přes den pár stupňů a silný vítr, takže veškeré činnosti člověk prováděl s nudlí u nosu.

Pro venkovní nátěr sauny jsme vybrali tervamaali (nátěr na bázi dehtu), pigmentovanou variantu – černou.

Model sauny je tradičnější, a přestože jsme vynechali soustružené ozdoby na zábradlí terásky, moc to nepomohlo. Černým nátěrem jsme chtěli saunu trochu zmodernizovat, a současně schovat, tak aby na dálku ze zeleně ostrova příliš nesvítila..

Výhodou dehtového nátěru je, že zvládá mráz až do – 15°C, takže nízké venkovní teploty nebrání v natírání. Nevýhodou je pracnější aplikace, protože je barva poměrně hustá, přestože oproti čistému dehtu snadněji roztíratelná. A úplně největší nevýhodou je doba schnutí……. totiž týdny!

Na použití tervamaali jsme dostali tip, protože je to nátěr, který dřevo chrání proti extrémním podmínkám (ostrovní vichr a přímý sluneční svit ze všech stran bych mezi ně zařadila), hodí se i pro hladké hoblované dřevo, a hlavně voní…. dehtem… Pepa dehet rád… máme dehtové vůně do sauny, mýdla, i šampony….. to by bylo, nemít dehtem natřenou saunu.

Bohužel nátěr, ač měl být černý, po natření černě nevypadal ani náhodou. Barva byla někde mezi zeleno-žlutou a hnědou, jednoduše naprosto odporná.

V nátěru jsme však pokračovali, protože část už natřená byla, nebylo tedy cesty zpět.

A tak začalo peklo a moje velká deprese.

Každý pohled na saunu mi vyvolával silnou nevolnost, takže zatímco Pepa pokračoval v natírání venkovních stěn, já se pustila do těch vnitřních.

Rozhodli jsme se natřít černou barvou i interiér sauny.

Jsme na černý interiér zvyklí z domova, líbí se nám, a prostor působí mnohem útulněji a intimněji.

Pro nátěry interiérů jsme použili starý známý vosk na sauny Supi Saunavaha od firmy Tikkurila. Prodává se v několika odstínech, včetně černé, a stupeň sytosti barvy záleží na počtu vrstev. Pro opravdu černou jsem stěny natírala třikrát.

Protože jsme šli do opravdu tmavé barvy, natírala jsem metodou „na prasáka“ (tzn. spáry přednatřít štětcem, plochu následně houbičkou). V případě jedné či dvou vrstev by bylo třeba natírat spáry s plochou současně, protože vosk velmi rychle schne a při prasácké metodě stihnou přednatřené spáry uschnout, následný nátěr plochy už tak kolem spár barvu vrství, a nátěr je flekatý.

Krásu tohoto nátěru spatřuji v tom, že i přes více vrstev, a opravdu sytou barvu, struktura dřeva stále vyniká.

Podlaha a lavice sauny jsou taktéž ošetřeny voskem Tikkurila Supi, jen v bezbarvé variantě.

A o pár dní později první zatopení!

Některá místa venkovních stěn (suky a hrubší místa) začala lehce vysychat a barva se změnila na šedou. Začali jsme si dělat naděje, že po vyschnutí sauna změní barvu na zašlou šedou. Takový odstín by nám vůbec nevadil, hlavně bychom časem mohli přidat další vrstvu nátěru, a pak další… a další… až by nakonec sauna byla doopravdy černá.

Mezitím Pepa stihl týdenní cestu do Čech….

Takže když jsme přijeli o dva týdny později, tedy tři týdny od první části nátěru, málem nás šlehlo.

Barva nejenže se nezměnila na šedou, ale stále ještě byla lepkavá.

K všeobecné hrůze a depresi přispěl i fakt, že po zkoumání internetu čím lze tervamaali přetřít, jsme zjistili, že ničím. Na tervamaali chytne zase jen tervamaali. Samozřejmě, šlo by použít i nějakou syntetickou barvu, ale to pro nás nepřipadá v úvahu. Upadli jsme do splínu, co jsme si to zase nechali poradit, kolik nátěrů proboha budeme muset aplikovat, aby barva nebyla hnědozelená…..

Napsala jsem výrobci.

Odpověď…. na hoblovaném dřevě barva nikdy černá nebude, protože se pigment dostatečně nevstřebá.

Že by se výrobce obtěžoval tuto informaci někde zmínit?!

Pročetla jsem na internetu, co šlo, nikde ani zmínka… To už jsem se hodně naštvala, a protože já občas v afektu i něco vymyslím, napadlo mě najít recept na domácí verzi nátěru. Objednala jsem materiál.

Tervamaali

6 dílů dehtu (terva)

3 díly fermeže (vernissa)

1 díl terpentýnu (tärpätti)

pigment (my použili kimrööki, tedy pigment ze sazí)

Na čtyři litry nátěru jsme přidali 0,5 kg pigmentu, fermež jsme z části nahradili ředidlem na fermežové barvy, které jsme doma měli (to obsahuje ředidlo i fermež).

Kromě toho, že se vytvořený nátěr mnohem lépe roztírá, je neuvěřitelně krycí….. a černočerný k tomu! Vybraný pigment by měl dát nátěru hedvábný vzhled.

Teď nezbývá, než čekat, doufat, že to dobře dopadne, že barva bude správná, že za těch několik týdnů neoprší, a hlavně…. že snad i někdy uschne.

Mezi prací na sauně a depresí z ní stihl Pepa vyrobit i chodníček od sauny k molu. Dané místo je hodně podmáčené, což se samozřejmě zhoršuje častým chozením. Vymyslela jsem si vyvýšený chodníček jako bývají na slatinách, aby se ze sauny k vodě dalo chodit bosýma nohama, ale hlavně aby se dalo chodit a přenášet věci od lodi k chatě a nečvachtat při tom bahnem.

Současně jsme začali i s opravou střechy na dřevníku/wc, kde už místy byly obrovské díry.

Střecha musela dolů celá. Novou jsme se rozhodli vyrobit komplet ze dřeva, tedy včetně krytiny. Jistě, stačil by plech apod. …. ale….

Krytina je natřená terasovým olejem. Rádi bychom nechali dřevo zešednout, aby pasovalo k původní části kůlny, jaký nátěr pak zvolíme jsme se ještě nerozhodli….. (ale dehtem už to matlat nebudu, ani mě nehne).

Ostrov je místo úplně jiné, než na kterém stojí Červený Dům. Je to taktéž místo plné zeleně, ale není blokované vysokými stromy sousedících lesů. Slunce tak v této době svítí skoro do půlnoci, zapadajíc na severozápadě, aby kolem čtvrté ráno zase vyšlo, tentokrát na severovýchodě.

Naše loď Mařena před sezonou dostala nový motor a mnoho pozornosti od Pepy ve formě údržby, zatímco já naštvaně chodila kolem, kopajíc do traileru, na kterém loď převážíme, a bručela, že to teda chci vidět, až jí dáme na vodu…. K mému překvapení ale Mařka jede, lépe než předtím, bez problémů, jen nový motor, který je silnější, nadělá trochu víc hluku..

A dokonce jsem ji už i řídila (a úspěšně zaplula do našeho fochu v loděnici)…

V každém případě už ale jako normální lidé přijedeme do přístavu, naložíme loď, a jedeme na chatu….

Díky množství světla a zlepšujícímu se počasí jsou všechny příjezdy čím dál pohodovější. Není třeba chvátat, abychom stihli příjezd do tmy, protože tma už prostě není a nějakou dobu nebude. Stejně tak po příjezdu není potřeba zahrabat se do chaty a urychleně topit, protože díky stále svítícímu slunci je teplo až dlouho do večera.

Sedíme na molu dlouhé hodiny, při západu slunce se sklenkou vína, ráno s konví kávy. Pozorujeme rostoucí traviny, přesličky a lekníny, zelenající se stromy, keře, a především obrovské množství živočichů….

Saunujeme se a i vodu jsme už zkusili… já hned při druhém víkendu s funkční saunou… jezero mělo údajně nějakých 9°C, já v euforii úplně zapomněla, že se vody bojím… Totiž, plavat umím, ale s přibývajícím věkem se mi stále zhoršuje panická hrůza z neznámého ve vodě. Ne, že by mi štika ukousla nohu, ale jsem prostě typ člověka, který se dokáže v panice utopit v půl metru vody jen proto, že se mu o nohu otře stéblo vodní trávy…

A přestože je voda v jezeře velmi čistá, je takový ten slatinný typ vody – hnědá. Ostrov nebyl využívaný více než 15 let, veškeré vodní rostliny (a že jich tu je), každou sezonu uvadnou a tlejí pak na dně přímo na břehu ostrova.

Takže bahýnko. Panika hadr.

Jeden si až říká, jak krásné místo to je…….

… dokud nepřijedou teenageři na vodních skútrech a hodiny nedělají bordel na celé jezero…..

To je pak člověk rád, když přijede domů, kde sice slunce nesvítí tak dlouho, protože se brzy schovává za stromy, není tu jezero, ani šumící traviny…. ale je tu mnohem méně lidí, takže ticho a klid….

No, a taky postel…..

2 komentářů

  • Jana

    Krása, léto, voda……………………………….

    Taky s přibývajícím věkem upouštím od přírodních nádrží, myslela jsem, že je to jenom můj problém. Tak není.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *