Punainen Talo = Červený Dům

Dřevostavba z r. 1880 na finském venkově v kraji Pohjanmaa. Dům v zeleni, střecha nad hlavou, ale předším domov s krásnou duší a atmosférou.

Tereza Talvikki Metsola

Já, autorka blogu. Češka s finským jménem. Finka s českým občanstvím. Mou vášní je samota a klid, knihy, rostliny, dobrá muzika a v neposlední řadě moji Kluci a náš Dům.

Josef

Můj životní partner, nejlepší přítel a ten nejchytřejší a nejšikovnější chlap, jakého znám. Ajťák programátor, který umí opravovat auta a stavět domy. K tomu má hudební nadání, pilotní průkaz a nervy ze železa.

Alvar & Eliel

Vlkodaví bráchové s ničivou silou hurikánu. V bezpečí není jediný svetr, pantofle, nábytek, ani rostliny v zahradě. Ale jsou to lásky největší. Alvar nesoucí jméno nejslavnějšího finského architekta a designéra – Alvar Aalto, Eliel pojmenován po dalším slavném architektovi – Eliel Saarinen.

Vzpomínáme

Linus

Kluk irského vlkodava….náš první. Mazel, i když povahou celoživotně starý dědek. Měl rád klid, ale někdy ne, měl rád lidi, ale někdy ne. Ale rozhodně rád utíkal, především na návštěvu vesnice. Za jeho jménem stojí Linus Torvalds, otec operačního systému Linux (zcela nepřekvapivě jsme linuxová domácnost).

Orff

Taktéž vlkodaví kluk, náš druhý. Veselý, všechno a všechny milující, skotačivý a o vše se zajímající. Láska do konce života. Jeho energie a bezmezná láska tak už navždycky zůstane ve zdech našeho domu… Jméno dostal po hudebním skladateli Carlu Orffovi.

---

Do Finska jsem se zamilovala v roce 2003, ve svých necelých 16 letech, díky tvrdé muzice (metal, rock). Touha poznat, odkud má oblíbená hudba pochází, mě nutila číst a zjišťovat si informace. Čím víc jsem o Finsku četla, tím víc jsem cítila, že jsem našla místo, kam doopravdy patřím.

Už jako dítě jsem byla hodně jiná, což bohužel v určitých zeměpisných šířkách znamená nálepku „divná“. Finsko je však k odlišnostem velmi tolerantní, už proto, že Finové si velmi váží své osobní svobody, což mimo jiné znamená, že lidé nemají tendence kritizovat, či kecat do života druhým.

Od té doby jsem se různými způsoby snažila dostat do Finska na trvalo, bohužel bez úspěchu.

V létě 2009 jsem však poznala svého partnera Pepu.

Kromě fantastického, šikovného a chytrého muže jsem v něm našla i svou spřízněnou duši. Jeho touha po poznání cizích zemí a zájem o ty severské se proměnila i v jeho lásku k Finsku, a tím naši společnou touhu na severu trvale žít.

Měli jsme různé jiné sny, o životě v jiných cizích zemích, o jejich poznávání, s pozdějším trvalým přesunem do Finska. Málem jsme žili ve stovky let starém, uzoučkém a vysokém domě v klidné uličce v belgických Brugách. Málem jsme v Rakousku stavěli můj vysněný typ domu (moderní minimalistická dřevostavba s prosklenými stěnami s výhledem do březového háje s podrostem sasanek)… každý z plánů však skončil už v začátku, to kvůli stesku a touze po Finsku. Vzdali jsme veškeré další plány a začali doopravdy hledat způsob, jak do Finska odejít.

Pepa v té době začal pracovat pro firmu patřící mé rodině, zatímco já se pokoušela o různá studia, a pořídili jsme si našeho prvního, mého vysněného, irského vlkodava – Linuse. Snažili jsme se zařídit tak, aby Pepa mohl pracovat odkudkoliv, z domova, tak aby nám bylo jedno, kde přesně budeme žít. Toužili jsme totiž po domě u lesa, dál od lidí, s absolutním klidem.

Vzdálenosti ve Finsku jsou poměrně velké, takže jsme sice hledali dům na venkově, alespoň polosamotu, nicméně v dojezdné vzdálenosti do velkého města, tak abychom měli dostupné důležité obchody, i případné zaměstnání.

V té době jsem už dlouhé roky prohlížela inzeráty, a četla blogy o rekonstrukcích starých domů, protože když žít ve Finsku, neumím si představit žít v jiném domě, než tradičním starém červeném. Představu o tom, co hledáme, jsme tak měli dost jasnou, a současně jsem věděla, jaká jsou u starých domů možná rizika, kterým se chceme vyhnout.

Objevila jsem ho úplnou náhodou, když mi docházela trpělivost a v hledání obrázků na Googlu finsky jen tak napsala „červený dům na prodej“…. A tam byl. Někde uprostřed první strany vyhledávání. Dům, do kterého jsem se zamilovala už z první fotky.

Cesta ke koupi nebyla jednoduchá, dům jsme objevili v zimě a dohodli se s majiteli, že dorazíme na prohlídku na jaře. Po cestě nás však v Polsku nejprve zradilo auto, a hned poté, co jsme po opravě pokračovali dál, nás tamtéž naboural opilý řidič. Další cestu jsme tak byli schopni podniknout až v létě.

Hned po příjezdu na místo jsem věděla, že tady chci žít. A přestože Pepa sdílel nadšení z domu i místa, na kterém stojí, je oproti mě větší realista a na projekt si netroufal.

Jeden z důvodů byl nedostatek financí. Shodli jsme se s Pepou, že nechceme dluhy, takže pořízení domu i následná rekonstrukce bude financovaná pouze tím, co máme/vyděláme.

Hledali jsme dál. Našli jsme. Ale já hledání podvědomě bojkotovala, protože jsem nemohla zapomenout na Ten Dům.

Trvalo nám téměř rok, než jsme se s Pepou po dlouhých rozpravách shodli, že Dům stojí za to koupit.

Mezitím nám do života vstoupil další vlkodaví kluk – Orff.

V květnu 2013 jsme podepsali smlouvu, a Dům koupili.

Seděli jsme tu tehdy o samotě na schodech rozpadlé verandy, s drinkem v ruce prohlíželi zarostlé okolí, a nemohli uvěřit, jaký je tu klid.

Dojeli jsme do Čech, pořídili a vybavili starý karavan, naložili psí kluky, a v červenci vyrazili zpět domů. Tehdy začala naše rekonstrukce, období budování domova, ale také těžké časy způsobené netolerancí našich blízkých, kteří nechtěli pochopit, a už vůbec ne přijmout, naše rozhodnutí jít si vlastní cestou. Bylo to období, kdy jsme s Pepou málem ukončili náš společný vztah. Období intrik, zloby a nenávisti ze strany lidí, jejichž podporu jsme v té době potřebovali víc než cokoliv.

Ale zvládli jsme to. Po roce a půl práce, kdy byl dům neobyvatelný, jsme se před Vánoci 2014 nastěhovali. S málem, do dvou místností, se zbytkem domu absolutně nedokončeným. Žili jsme tak dalšího 2,5 roku. Bez centrálního vytápění, jen s krbem, bez kuchyně, jen s jednoplotýnkou a kávovarem, myli nádobí v lavoru, s tekoucí studenou vodou na druhé straně domu, bez koupelny, jen se splachovacím wc v domě a saunou na dvoře.

Poznali jsme sebe, vlastní schopnosti, a jen se utvrdili v naší touze žít pomalu, v klidu, podle vlastních pravidel.

Opravdové kuchyně jsme se dočkali až skoro 4 roky od začátku rekonstrukce. Koupelnu nemáme dodnes, stejně jako zůstává nedokončené podkroví.

Snažili jsme se pokročit s prací na domě, a já se po pár letech studií intenzivních jazykových kurzů (finština, později švédština, která je druhým úředním jazykem Finska) připojila k Pepovi v práci z domova pro firmu patřící mé rodině.

Stále fungujeme bez dluhu, a stále se snažíme většinu věcí zvládnout sami, jen se nám kromě domu vynořilo pár dalších projektů…..např. kůlna, zahrada se skleníkem, či chata na ostrově…

V průběhu let jsme přišli o oba naše vlkodavy, Linuse a Orffa, a po dlouhých měsících smutku uznali, že bez psů, vlkodavů, žít neumíme a nechceme, a tak nám do života přišli bráchové Alvar a Eliel.

Práce nás stále čeká ohromná spousta, a určitě zase utopíme našetřené peníze na nějaký další vedlejší projekt. Ale je to život, tak jak nás baví, tak jak je náš.

Vítejte v Červeném Domě!