chata ve Finsku
Saarimökki

Sezóna zahájena!

Ta chatová, samozřejmě….

Letos to čekání, až rozmrzne už nějakou dobu nestabilní led, bylo dlouhé. Usilovně jsme kontrolovali stav ledu finských jezer, i fotografie od našeho jezera na sociálních sítích, až začátkem května přišla fotka od našeho ostrovního souseda, který sám dostal zprávu, že jezero je volné…

Naše velká loď, Mařena č.1, tou dobou ještě byla zazimovaná pod plachtou a na rychlo nemělo smysl ji vytahovat… už proto, že volná část jezera kolem našeho ostrova ještě neznamená volnou vodu v celém úseku od ostrova k loděnici. Nicméně na břehu naproti ostrovu jsme měli přes zimu pohozenou menší Mařenu č.2, a tak se Pepa vydal na ostrov na obhlídku.

Jelikož jsme nevěděli, v jakém stavu doopravdy voda bude, v jakém stavu bude loď, a také proto, že do Mařeny č.2 se vejdou maximálně dva lidé, popř. člověk + jeden pes, necpali jsme se tam všichni najednou, ale Pepa vyrazil jen s Elielem. Převoz všech a všeho by byl nesmírně komplikovaný…. jedna cesta jeden pes, cesta zpět, druhá cesta druhý pes, cesta zpět, třetí cesta druhý člověk, cesta zpět, a čtvrtá cesta s jídlem, vodou a věcmi, a jelikož dva lidi + dva psi už je hodně vody, hodně jídla a hodně věcí, hrozila by ještě cesta pátá… Uf..

Nakonec opravdu bylo štěstí, že jsme nejeli všichni, protože stinný břeh jezera byl stále ještě částečně zamrzlý…

Ale když už tam byli, rozhodl se Pepa na ostrov probojovat.

Takže s Elielem na malé vratké lodičče rozbíjel led, málem se u toho převrátili, ale nakonec to zvládli ve zdraví až na chatu. Těch nějakých 450 metrů k ostrovu jim trvalo skoro 3 hodiny.

Protože následující víkend jsme doháněli resty na zahradě a ve skleníku, a hned poté Pepa odjel na více než dva týdny do Čech, dostali jsme se na chatu všichni pohromadě až teď začátkem června.

Vyjeli jsme nalehko… totiž jen s věcmi, co se vejdou do auta, s minimem nářadí, bez plánu cokoliv dělat, protože místo přívěsu plného věcí a materiálu jsme vezli loď.

Čekali jsme, jak budou kluci nastupovat, protože za těch 7 měsíců od poslední návštěvy velkou lodí strašně vyrostli. Nicméně problém žádný, ladně naskočí, a zase vyskočí… na vodě jako doma … (jen se tedy docela vrtí..)

Vyrazili jsme jen na dva dny, ale klasicky odjeli zase o trochu později, a asi bychom bývali zůstali ještě déle, kdybychom však měli s sebou vybavení k práci.

Povím vám, že za dva dny jsem se na ostrově už tak nudila, až mi z toho bylo smutno.

Sice jsem už stihla na ostrov natáhnout nějaké knihy, ale číst se mi moc nechtělo, a nesmírně jsem se proklínala, že mě nenapadlo vzít s sebou alespoň pár plechovek barvy.

Dvě zvenčí natřená okna, která jsem loni stihla, vypadají dobře, nátěr se nikde neloupe a celkově asi zkusím jednou neředěnou vrstvou natřít i zbylé okno a rám kolem dveří.

Protože jsme neplánovali žádné velké činnosti, Pepa věděl, že bude čas na doteď odkládanou výrobu nového klíče k chatě. Ke dveřím totiž neexistuje žádný klíč, ani jiný způsob zamykání.

Po koupi to bylo víceméně jedno, protože v chatě nebylo prakticky nic cenného k odnesení, a dveře jsme zabezpečovali zahradním křeslem jen proti větru. Po větších úpravách, které jsme v chatě doteď zvládli, už to však řádné zamykání chce…

Na dveřích jsou patrná místa, kde kdysi bývaly visací zámky, ovšem ty jsou dnes už neexistující, stejně jako klíč k zámku hlavnímu. Výhodou tohoto konkrétního zámku je, že mechanická část je na vnitřní straně dveří celkem dobře viditelná, takže stačilo sehnat klíč nový, ještě nevyřezaný, a ten podle zámku flexou a pilníkem upravit.

Práce se samozřejmě neobešla bez psí kontroly…

Mimo to jsme zvládli jen pověsit protihmyzácký závěs do dveří, což je sice hrůza, ale s množstvím hmyzu je bohužel potřeba, a já zase stihla spadnout do jezera…

Celkem se mi to podařilo jen dvakrát, ale zahučet v oblečení do vody není úplně nejpříjemnější zážitek.

Poprvé jsem se neplánovaně koupala loni, při vystupování z lodi, kdy se naše vratké neukotvené molo zhouplo…. A letos jsem byla jaksi shozena, když se kluci, všichni tři, na molu moc vrtěli…

Takže jeden z plánů na tohle léto je rozhodně řádné ukotvení mola, a také nabalení většího množství oblečení, jen pro případ..

Úplně nejdůležitější plán je však stavba nové terasy.

Kromě toho, že ta současná je nesmírně malá, takže nemáme absolutně žádný prostor pro venkovní stůl, je už i slušně rozpadlá, a tudíž dost nebezpečná.

Některá prkna jsou tak shnilá, že se jim musíme vyhýbat, protože je jen otázkou času, kdy jimi někdo propadne. Se dvěma obřími psy, kteří už dnes váží skoro jako dospělý člověk, si koledujeme o průšvih.


Takže zatím jen pár fotek z dnes již olistěného a zeleného ostrova…

Sauna už stihla uschnout, ovšem nátěr zůstal na mnohých místech lesklý, absolutně obalený zaschlým nalepeným hmyzem… takže mě asi čekají milé chvíle se smirkem v ruce… nicméně mi dělá velkou radost, jakou jsme si dali práci s jejím umístěním do zeleně. To sešvihání větvemi a chránění podrostu, abychom nic nerozšlapali ani neolámali, se vyplatilo. Stavba vypadá, jako by na místě stála ještě před veškerou zelení…

A příště.. příště už snad ta terasa..

Print Friendly, PDF & Email

2 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *