Punainen Talo - Červený Dům
Rekonstrukce

Rekonstrukce X

Rok 2019 začal pohádkovou zasněženou zimou….. sníh tady a támhle, obalené stromy, do toho sluníčko…. prostě kýč jak blázen…

Jinak se válíme….někdo doslovně… a čekáme na jaro…

Doma se nám nějak množí kytky…nevím čím to je, asi nějaké agresivní druhy…

Že je jaro se u nás v domě pozná hlavně podle toho, že slunce po několika měsících začíná svítit i skrz severozápadní okna… Po dlouhé době tak zasvítí například i do kuchyně…. a přes okna ve verandě svítí až do temné předsíně.

Pepa si zvládl domluvit v práci, že bude mít volné pátky a o prodloužených víkendech tak bude pracovat na kůlně, na pomoc dorazí i Janne.

Trámy na výměnu, které předchozího léta Janne připravil, stále ležely na louce za domem…. pod sněhem, jak jinak… Takže dotahat na místo ty promočené a těžké trámy nebyla žádná sranda.

Stavbu bylo třeba postupně znovu přizvednout, a přidat jednotlivé vrstvy trámů. Zároveň stěna mezi dveřmi v levé části stavby byla komplet rozpadlá, musela být tedy nahrazená trámy novými.

Současně dorazila zásilka s objednanými dveřmi… a jedny jsme hned usadili na místo. Bylo třeba naplánovat jak moc budou zapuštěné, vymyslet jak bude rám pro izolaci a vůbec spousta dalšího…

Z projektu „oprav kůlnu“ se nám postupně stalo „postav dům“. Z původně jednoduchého plánu na záchranu jediné stavby, kde se dá uložit od nářadí přes barvy po kempingovou výbavu, nám vznikla multifunkční stavba s vytápěným dřevníkem, zkušebnou pro Pepy bicí a kytaru, a čímsi mezi vytápěným úložným prostorem/dílnou/ateliérem/prostorem pro kytky….protože kytky jsou prostě tak nějak (sakra) všude…

No a aby Pepa při hraní na bicí viděl… a aby kytičky měly světlo, žejo… zvýšil se počet plánovaných oken (i jejich velikost).

Pak se začalo se střechou. Pod už ne zrovna zdravým plechem byla ještě střecha původní – šindel. Vše bylo třeba nejprve odstranit, rozebrat, zlikvidovat (z původního krovu byly v pořádku jen tři největší trámy) a vybudovat znovu.

Střecha byla připravená pro plech, Pepa odletěl do Čech, a den po zakrytí střechy napadl sníh… v dubnu…

V květnu dorazili objednaní střechaři…

No a protože už venku nemrzlo, začaly konečně fungovat e-shopy se zahradním rostlinstvem… heheee… takže místo vzácných philodendronů a panašovaných monster jsem začala vyhazovat peníze za čemeřice, echinacey, hortenzie a kdejaké další křoví….

Prostě… jestli mě chcete udělat šťastnou, dejte mi křoví v květináči..

Tři strany kůlny budou pokryté fasádou… z důvodu další izolace a začištění napojovaných trámů.

Čtvrtou stěnu jsme se rozhodli nechat bez fasády. Trámy se na téhle straně dochovaly nejlépe, nejsou nikde napojované (jen měněné a přidané vespod) a celá se nám prostě zdála příliš krásná, než abychom ji schovali za fasádu… Proto jsme měli možnost ji hned natřít a otestovat můj milovaný červený okr na větší ploše.

Barva je kupovaná, přestože tenhle druh nátěru se většinou vyrábí doma… totiž vaří…

Jde o barvu ze směsi vody, lněného oleje, mouky a pigmentu…. Její uvaření není zas tak složité, nicméně nemá smysl vařit menší množství, tím spíš, že jen těžko trefíte přesně stejný odstín při dalším vaření. Smysl to tak má v případě, že se chystáte natřít celý dům, či jinou stavbu, najednou. My potřebovali pokračovat s budováním uvnitř kůlny, fasáda by nás jen zdržovala. Barvu jsme tedy koupili, rozdíly v pigmentaci by měly být minimální.

Později ještě Pepa přidal lišty…. s Orffem jsme ho hlídali, aby nespadl ze žebříku.

Uvnitř kůlny Janne s Pepou vytvořili rám pro foukanou izolaci…. tentokrát tedy ona zmiňovaná foukaná izolace v „samodržící“ úpravě.

Z jednoho krásného starého domu ze sousední vsi, který strhli bagrem skoro doslova nám nad hlavou, se nám podařilo zachránit pár oken. Jejich rámy ani okrasné lišty jsme bohužel nezískali…. nebyl čas je šetrně vypreparovat ze zdí…. zatímco jsme opatrně vyndavali zatlučená okna s křehkými skly, majitel bagru rval ze zdí lišty a okna z pantů až se z nich sypalo sklo. Ještě dneska mi krvácí srdce, když si na jeho počínání vzpomenu.

Rámy tedy vyrobil Pepa s Jannem…. za všudypřítomné asistence Orffa.

Izolace z vnitřní strany byla zakrytá papírem, takže zbývalo jen zaklopit deskami.

Přemýšleli jsme nad různými variantami, ale nakonec se nám zalíbila představa neupravené překližky. Je to hezké světlé dřevo, drobné zašpinění jde obrousit…. a až jednou budou zdi příliš špinavé, nebude problém je prostě natřít. Překližkou jsme zaklopili i strop, taktéž vyplněný foukanou izolací.

Dále byla na řadě fasáda na opačné straně od té již natřené…

Ač máme v betonu pod celou stavbou elektrické topení, nikdy nebylo zamýšleno jako zdroj vytápění…. spíš jen jako extra přítop v případě extrémních mrazů, či při poruše hlavního zdroje vytápění – tepelného čerpadla. V tomhle případě jsme neřešili vrt, jako na domě, ale rozhodli se (Pepa rozhodl) pro běžnější variantu vzduch-vzduch.

Já ten křáp nechtěla. Vídám to tu na fasádách domů a na fotkách interiérů a při vší té dřině a snaze zachovat vzhled kůlny co nejvíc autentický, je tahle hnusná kraksna horší než pěst na oko…

Tím hůř, že plánovaná byla právě na onu zadní stěnu ….. kde by sice nebyla vidět z cesty, ale kde po obložení fasádou a po tom, co jsem si prosadila velké okno, vznikla pohledově krásná stavba, kterou by najednou hyzdila bedna s vrtulí.. a v interiéru další bílá plastová bedna, nesymetricky někde nad oním velkým oknem…. Ne, to fakt ne. To jsem nemohla dopustit. Takže mě chytil hyster… s Pepou jsme se zhádali…. tlačil nás čas, protože chlap s křápem byl objednaný na následující den…. (neee, my vůbec nikdy nic neděláme na poslední chvíli..) a nám chyběla fasáda na místě z boční strany, kam jsme se nakonec rozhodli čerpadlo umístit, včetně děr ve zdech pro připojení a veškeré elektrické přípojky.

No, mákli jsme si…. trochu nám pomohl posilňující nápoj v podobě červeného vína (nebo to možná byly ty brebery nachytané ve skleničce…kdoví)…každopádně jsme ten kus zdi stihli ten den ještě i natřít, sice jsme už neviděli, co natíráme, protože v druhé půlce srpna už je v noci celkem tma…. ale nakonec to ani nedopadlo tak moc flekatě. To po instalaci mi bylo do breku.

Věděla jsem, že ten křáp bude vypadat hnusně, ale že až tak moc….

Nejvíc nechápu, proč v zemi, kde je většina domů, kam se tenhle typ čerpadla dává, červených, ještě nenabízí ty krytky přípojek v červené barvě… a ne… ani by to nemusel být červený okr. Klidně italská červená… zvládla bych i falunskou… ale SAKRA ČERVENOU!

Nakonec jako vždy vše vyřešil Pepa, který s chladnou hlavou při následujícím nákupu našel lak na auto ve spreji, vhodný i na plast, v téměř pasujícím odstínu…

Na zahradě jsem nezvládla nic udělat…. nakoupené kytky tak zůstaly růst v květináčích rozházené různě kolem domu…

Snažili jsme se pohnout s kůlnou, zkusila jsem natřít okna do kuchyně a otestovat tak plánovanou barvu – odstín Sade (déšť).

Hrozně mě baví, že snad všechny barvy, které jsem pro dům kdy vybrala, nakonec nacházíme ve vrstvách původních nátěrů…

Od začátku srpna jsme však hlavně běhali po doktorech s Orffem.

Uvnitř boudy vznikl rám rozdělující prostor… Původní trámy naznačují, kde kdysi bývala stěna, která už ale v době koupě nemovitosti byla vyříznutá… zůstaly jen boky a vrchní část. Velikost místností jsme se rozhodli zachovat jen s tím rozdílem, že menší část bude mít snížený strop. Prostor nad ní bude přístupný z větší místnosti, a bude sloužit jako úložný prostor.

Pak se práce zastavily…

Co se na začátku jevilo jako nevinné kulhání (u psa, který věčně běhal a skákal, by drobné zranění nohy nebylo nic divného…) se během pěti týdnů zvrtlo do největší tragédie mého dosavadního života.

O tom, co je osteosarkom zač, jsem si přečetla v minulosti dost. Vlastně první moje myšlenka, když jsem viděla jak Orff přibíhá kulhajíc ze zahrady, byla právě rakovina. Snažila jsem se zůstat v klidu, nepanikařit, dát tomu pár dní, protože jde určitě jen o zvrtlou nohu.

Pak mu tlapka začala otékat.. od kolene dolů… říkala jsem si, že rakovina se přeci neprojeví otokem, to je jasné zranění… a když ani rentgen otoku neukázal rakovinné bujení, utěšovali jsme se dál tím, že to bude něco jiného.

Jenže Orffův stav se zhoršoval, noha mu natékala víc a víc, a i přes silné léky na bolest a antibiotika evidentně trpěl. Podařilo se nám získat termín na blízké klinice, kde mimo jiné sídlí i nejlepší finský ortoped.

Pepa působil jistě. Vše bude dobré. Snažila jsem se uklidnit a věřit, že když věří Pepa, doopravdy to tak bude. Večer před termínem na klinice jsem však ležela s Orffem na zemi v předsíni, a prostě jsem věděla, že nebude.

Nespala jsem dobře už několik měsíců, trpěla depresemi a nočními můrami… všechny se týkaly Orffa. Bála jsem se o něj. Neuměla jsem si vysvětlit proč, ale už od jara jsem se vždy budila brečíc a s pocitem, že se mu něco stane.

Cesta na kliniku byla neúnosná, strach z toho, co přijde, mě dusil. Ale Orff byl pořád s námi v autě, snažil se vstávat a dívat z okna ven, ale neudržel se a padal a skučel bolestí. Na klinice jsem se ho snažila mazlit, ale dělo se tam toho příliš, příliš mnoho věcí a lidí a psů, kteří poutali veškerou jeho pozornost.

Z důvodu rentgenu mu píchli sedativa… nicméně takhle silná žádný z předchozích doktorů nepoužil. Orff byl mimo v řádu sekund. Odvezli ho z místnosti a my museli čekat. Po nějaké době se doktor vrátil. Chladným hlasem oznámil, že rakovina. Ta bolest byla strašná… tím horší, že jsem to prostě věděla. Přestávala jsem dýchat. Ještě jsem zaslechla Pepu jak se s nadějí v hlase ptá, co se dá dělat…. doktor samozřejmě odpověděl, že nic. Rakovina mu rozežrala stehenní kost takovým způsobem, až praskla, proto i přes silné léky tak moc trpěl. Rakovina navíc byla rozlezlá až do kyčle, tedy příliš vysoko než aby se končetina dala amputovat. Tento typ rakoviny je navíc v momentě, kdy se navenek projeví, už v celém těle. Místo nádechu jsem se zmohla jen na vzlyk. Cítila jsem jak se mi podlamují nohy a vše ostatní bylo v mlze. Přivezli nám Orffa na chvíli zpátky, abychom se mohli rozloučit. Byl ale pod tak silnými léky, že už tam vlastně ani nebyl. Pak ho zase odvezli…. vzali mi ho. Nenechali nás s ním až do konce, a já se ani nezmohla na to, abych cokoliv vyžadovala. Pepa mě odvedl z ordinace před budovu, abych se šla uklidnit do auta… a sám se tam vrátil.

Křičela jsem. Řvala jsem. Řvala jsem tak moc, až se mi zlomil hlas a měla jsem pocit, že mi prasknou plíce…. srdce už mi puklo. Jako kdyby mi ho někdo vyrval z těla a rozcupoval na kousíčky a ty rozházel někde kolem. Nikdy…. nikdy jsem necítila tak strašnou bolest.

Odvezli jsme ho s sebou domů.

Orff, Orffíček, Orffidýlek… Smrádě, Smradík, Smradínek, Svinítek, Pupík, Myšák-plyšák, Kluk, Zmetek, Sv.ně jedna mrňavá…

Ty nejkrásnější oči na světě, v barvě karamelu, zakryté průsvitnou clonou…

Mám pocit, že jsem ho zradila. Každou vteřinou, kterou jsem trávila jinak než s ním. I tím, že jsem víc nebojovala.

Měla jsem řvát a řvát, aby mě slyšel… aby věděl, že tam jsem, že bez něj nikam neodejdu, že bez něj nemůžu žít.

Zradila jsem ho. Vždycky jsem si byla jistá, že jestli se mu něco stane, nepřežiju to.

Ale já tu jsem…. jsem tu pořád…. přestože on už ne.

A je tak těžké dýchat. Je tak strašně těžké být naživu… bez něj.

Ve světě, kde se hodnota člověka měří jeho vzhledem, vzděláním, výdělkem, druhem auta, barvou vlasů, výběrem partnera, politickým názorem, a vším dalším možným i nemožným, co zrovna který člověk považuje za ideál, je tak strašně lehké dát celé své srdce zvířeti. Orff je víc člověk než většina lidí. Víc rodina než většina vlastních příbuzných. Víc přítel, než většina přátel. Orff je můj Kluk, moje děťátko. Orff JE. Ač mrtvý, už napořád člen mé rodiny, už napořád moje miminko, moje velká láska, už napořád můj.

A už napořád nesnesitelná bolest, se kterou nevím, jak dál žít.

Pohřbili jsme ho na dvoře, kousek od místa kde vždy stál a pozoroval mě oknem v kuchyni. Pohřbili jsme ho zabaleného do povlečení s Mumínky. Pohřbili jsme ho, a s ním i spoustu plánů a snů do budoucna…


Odkládala jsem tenhle článek jak jen to šlo…. dnes je to přesně půl roku… čtvrtek 12. A srdce mi krvácí stále stejně. Nebyla jsem si jistá, jestli o tom psát… hlavně proto, že tím vším fňukáním za posledního půl roku jsem už otravná i sama sobě. Ale loňský rok byl ten poslední, kdy byl Orff s námi. Ten poslední, kde je na fotkách.

Teď už jen chodím a hladím vzduch kolem sebe… tam, kde kdysi Orff byl…. všude… on byl všude.


Je smutno nám všem… Zasadila jsem pár rostlin do záhonu před již natřenou zdí kůlny. Linus oslavil 8. narozeniny….. na vlkodava vysoký věk.

Pepa se mnou nemohl vydržet v domě, takže pokračoval s kůlnou…. já se k němu pak přidala. Dokončili jsme izolaci menší místnosti – budoucí zkušebny, a připravili jsme palubky pro zaklopení stropu, které jsem natřela. Až na lišty kolem dveří, oken, podlahy (jako vždy) se podařilo dokončit interiér zkušebny a nastěhovat bicí, které už měsíce vlhly na krytém přívěsu. Natřeli jsme zbytek obložené fasády a z různých druhů dřeva, které jsme měli doma, vytvořili ozdobný rám okna.

A pak už zase přišla zima….. a Vánoce….

Vyrobila jsem své první Himmeli….( tradiční finskou ozdobu z brček, která se originálně vyráběla ze slámy. Brčka ale nejsou tak křehká, což je plus pro moje ruce…..) a také hvězdu nad postel z papírových pytlů na odpadky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *