Nezařazené

Pro Matouše

Tohle bude další z těch kontroverzních článků, za který mě bude většina lidí nenávidět… ale já to prostě napsat musím…

Jsem teta.

Od minulého pondělí.

Ještě pořád úplně nechápu, jak se to stalo.

Totiž.. nejsem idiot a vím, jak se rodí děti, a věděla jsem už spoustu měsíců, že se to stane…. ale…

Nějak to stále nepobírám. Stále si plně neuvědomuji, co se stalo, co se tím vlastně mění… totiž všechno se mění… ale jak… co…. a co si s tím počít?

Budu naprosto upřímná, protože tohle je můj blog, sice víceméně o domě, ale i o mém životě a tudíž o mých názorech. A hlavně proto, že neumím předstírat, že jsou věci jinak, když nejsou.

Jsem vyděšená a zmatená.

Vlastně nevím proč, protože mě nikdo nežádal, abych se jakkoliv podílela na výchově, či se jinak zajímala. Současně ale cítím tlak a obrovskou zodpovědnost.

Děti jsou téma, ke kterým se žena v české společnosti skoro nesmí vyjádřit.

Respektive…. nesmí se vyjádřit ve smyslu, že po dětech netouží.

A to je přesně můj případ.

O české společnosti se nezmiňuji proto, abych zase „plivala na rodnou zem“, ale především proto, že tlak, který vnímám z oněch končin, je něco, co jsem ve Finsku nepoznala.

Prý „nevím, o čem mluvím. Rodit děti je má povinnost. Když je to vlastní dítě, je to jiné, než cizí…. Když je nechci, jsem sobecká.“

Vážně?

Mně přijde sobecké děti mít jen proto, aby se člověk nemusel postavit sám za sebe a potýkat se s okolím. Sobecké mi přijde mít děti, ačkoliv člověk dobře ví, že není schopen, nebo dokonce ochoten, se jim věnovat.

Důkazem je fakt, že ti nejhlasitější obhajovatelé rodičovství jsou většinou ti, jejichž děti ve třech letech běhají kolem s dudlíkem a v plenách, čučíc celé dny na TV, či do tabletu nebo telefonu, před které je rodiče posadí, jen aby je dítko neotravovalo.

Sobecké je mít děti a nechtít se jim věnovat. A takových rodin je bohužel většina.

Za mým rozhodnutím nemít děti není ani moderní doba, kdy je prý „in“ být bezdětný… ale ani hloupost, ani sobectví, ani kariéra…

Mé rozhodnutí stojí na pevných základech poznání sebe sama, mých schopností, mých snů, představě o životě, ale také o těch nejzákladnějších potřebách… V mém případě jedna z nejzákladnější potřeb není rodina, ale ticho a klid.

Jsem člověk s neuvěřitelně přetíženou a hlasitou myslí.

Jakékoliv větší množství hluku a podnětů v okolí mi způsobuje totální přetížení a až fyzickou bolest.

Polovinu života jsem se snažila „se opravit“. Meditace, terapie… vše k ničemu.

Až ve Finsku mi došlo, že těžko lze opravit něco, co ani není rozbité, a místo abych se snažila se změnit a napasovat do představ a očekávání ostatních, přijala jsem sebe sama… tak jak jsem. I se svým přehlceným mozkem.

Co se díky tomu stalo, bylo jako zázrak.

V tichu a klidu, v sebepřijetí, v obklopení přírodou, jsem najednou měla možnost třídit vlastní myšlenky. Plynout s nimi. Porozumět jim. Porozumět sobě a tomu, jak chci a potřebuji žít.

Jakýkoliv delší dobu trvající hluk, či mluvení lidí, mě vyvádí z rovnováhy. Jsem pak nepříjemná a hysterická. Chaos, který nestíhám organizovat, uvnitř hlavy, a další chaos kolem mě.

Já a děti … to nejde dohromady.

Hlavní roli ale hraje pocit.

Zatímco vyloženě taju při pohledu na štěňátka, malé tuleně, veverky a další…. pohled na dítě se mnou, až na výjimky, nic nedělá.

S většími dětmi jsem schopna si hrát….. Pokud jsou ve věku, kdy zvládají stavět Lego a dají se jim předčítat knížky. Ale i tak jsem šťastná, když návštěva po pár hodinách končí. Minimálně půl dne pak prospím, totálně vyčerpaná. Ale mimina…. ? Ne… vážně ne.

Jsem „hnusná, zlá, sobecká p.ča, měla bych chcípnout, protože nemám žádnou hodnotu….. “

To jsou hodnocení, která jsem si vyslechla… tak se zřejmě v Čechách „hodnotí“ rozhodnutí nemít děti.

Je to trochu paradox, protože historicky byl počet bezdětných párů poměrně vysoký, což změnila (v Čechách) až doba komunismu. Mít děti za každou cenu. Minimální osvěta a informace o tom, jak se chránit. Výhody pro rodiny.

A přestože současná situace, co se týká podpory rodin a rodičů, je naprosto odlišná, tlak na rození dětí je stále velký.

Proč stát tlačí na ženy aby rodily, když pak není schopen se v případě nutnosti o ně řádně postarat?

Ve Finsku tohle neuvidíte. Tady nikdo nehodnotí člověka podle počtu dětí. Ve Finsku je naprosto normální děti nemít.

Stejně tak je ale normální mít jich hodně.

Stát podporuje rodiny s dětmi. A tak znám hned několik rodin, které mají čtyři nebo dokonce pět dětí. A ne!.. nejsou to ani přistěhovalci, ani silně věřící.

Člověk by měl žít podle svého. Podle vlastních představ, plnit si vlastní sny.

Však jsem to jen já, jen já sama, kdo musí žít se vším špatným, co mě v životě potká. Ztráty, nemoci, nezdary…. Vše je to moje. Nikdo jiný za mě můj život neodžije. Nikdo jiný neprožije mé vnitřní bolesti a strachy. Jsem to jen já sama, kdo s tím vším žije každičký den.

Jsem to jen já sama, kdo má za sebe zodpovědnost. Za sebe, svůj život, a za své štěstí.

Jsou věci, které nám život naservíruje a je jen na nás jak se s nimi popereme, neschopni ony věci odvrátit či změnit.

Stejně tak je jen na nás, jak moc šťastní v životě budeme, a jaké sny se nám splní.

Slyšela jsem už mnohokrát, že „si to ale žiju“…. že „můžu cokoliv, co chci“…

„No jo, ty nemáš děti, tak můžeš….. „

Upřímně… náš život je soubor věcí, které nám byly dány – jedinečných zkušeností, ale i bolestí a křivd… ale především našich vlastních rozhodnutí.

Kde jsem, teď v tuto chvíli, je následek rozhodnutí, která jsem udělala před mnoha lety. Rozhodnutí vykašlat se na výčitky, nadávky a ponižování od ostatních. Rozhodnutí jít si za svým. Stát si za svým.

A tak se teď lidé, kteří se mi kdysi za mou lásku k Finsku vysmívali, cpou na návštěvu, či žádají o rady co kde ve Finsku navštívit.

S rodičovstvím je to stejné.

Je to jen o našich vlastních rozhodnutích. O naší vlastní volbě.

V každém případě…. mít děti je obrovská a neuvěřitelná zodpovědnost. Člověk, často nevědomky, předává dál své vlastní křivdy, bolesti, strachy a nesplněná očekávání.

Přitom zrovna očekávání je jedna z nejnebezpečnějších a nejvíc zraňujících věcí, které můžeme na své děti hodit.

Sama děti nechci. Všechny ty zaručené důvody, kterými lidé argumentují, na mě nefungují.

Nechci mít nikoho, kdo by se o mě ve stáří postaral. Pokud budu potřebovat utírat zadek, raději za to někomu zaplatím. Někomu, kdo po šichtě bude moci odejít do vlastního domova, do svého klidu, daleko ode mě, a ještě za to dostane zaplaceno.

Nechci tu po sobě nic zanechávat. A už vůbec ne další producenty odpadu. Nemáme, kromě výchovy, moc možností ovlivnit chování dalších generací. A upřímně…. my jsme také „další generace“. Ti, pro které naši předci budovali… na které mysleli, kterými se oháněli…. „pro budoucí generace“. Jako když někdo rekonstrukci našeho domu okomentuje, že zachováváme dům pro další generace…… Ne! Ani náhodou. … děláme to jen a jen pro sebe. „Další generace“ jsou ti pitomci tady kolem, co jezdí a strhávají staré domy bagrem. Kácí veškeré lesy, znečišťují přírodu, pytlačí zvířata až na pokraj vyhynutí….

Myslím, že je potřeba si upřímně přiznat, co chceme či nechceme… a také to, co zvládneme, či ne…

Rodičovství je obrovská zodpovědnost, kterou by nikdo neměl brát na lehkou váhu. Špatným rozhodnutím zničíme život nejen sobě, ale především dítěti… a dost možná dalším generacím.

Přesto….

Nesmírně si vážím každého, kdo miluje své děti.

Každého, kdo se k tak velké roli, kde i sebemenší přešlap dokáže poznamenat celý život, staví zodpovědně a s láskou.

Vážím si každého, kdo kromě části vlastního těla, dá dítěti i kus své duše a srdce, a především velký kus svého času a života. Kdo vede své děti ke svobodě, sebelásce a zdravému sebevědomí.

Každý máme své kvality. Každý máme to své něco, co nikdo jiný nemá… neumí.. a nenahradí.

Předávejme dětem kromě lásky k sobě sama i lásku k přírodě. Cit… Potřebu pečovat o přírodu kolem nás. Umění naslouchat šumění větru a zpěvu ptáků.


Milý Matoušku,

obávám se, že budu ten typ vzdálené tety, která dorazí jednou za rok strkajíc Ti potajmu tabulku čokolády, zatímco rodiče sladkosti zakázali.

Ten typ tety, kterou většina příbuzenstva nemůže vystát, protože ve svém stabilně ovíněném stavu bez servítek říká co si myslí.

Teta ironická, cynická, podrývající autoritu a zákazy Tvých rodičů.

Teta, za jejíž podivnou postavou povlávají vrstvy černého ošacení…. a skoro mám pocit, že bych měla začít kouřit dýmku, nebo něco podobného…… Když už, tak už…

Pokud o to budeš stát, naučím Tě jinému pohledu na svět.

Naučím Tě respektu k druhým, jejich názorům, rovnosti a respektu k ženám.

Naučím Tě touze po svobodě.

Naučím Tě volně dýchat a dívat se otevřenýma očima.

Naučím Tě stát si za svým… následovat vlastní srdce.

Budu daleko, ale přesto budu s Tebou… A vždycky tu pro Tebe budu, i kdyby se hroutil svět.

Máš tu nejúžasnější mámu na světě. Mou malou sestřičku. Nejkrásnější ženu, jakou znám. Milující a citlivou, a přesto neuvěřitelně silnou. Uč se od ní něze, kreativitě a lásce k lidem… (na ironii, házení lopatou a sprostá slova jsem tu já)… Miluj ji, tak jako ji miluji já.

S láskou,

teta Tereza

P.S. Počkej až poznáš strejdu Pepu…. toho budeš milovat (jako my všichni).

P.P.S. Naučím Tě stavět Lego.

❤❤❤

8 komentářů

  • Zit jinak

    Dobry den,
    hrozne rada ctu Vas blog, moc se mi libi co ve Finsku budujete a jak zijete. A to vse, přestože bych podobnym zpusobem zivota neprezila dele nez dva tydny dovolene. Jsem standardní „Cech“, byt v panelaku (i kdyz dum se jiz stavi), jedno dite, sedave zaměstnání, par opravdovych pratel.
    Take jsem clovek, ktery ma velky respekt k pravu jinych zit jinak. Jinak neni hur nebo lip, jinak je proste jinak nez ja. Pro kazdeho je jinak neco jineho.
    Vzdy se najdou lide, kteří maji potrebu se k vasemu jinak vyjadrit. Dite mam, jsem tedy v pohode? Nejsem, protoze nemam deti dve, vzdyt mu preci bude smutno a bude sam. Ano, je to tak, ale ja jsem se tak rozhodla, protoze jsem se proste na dve deti necitila.
    Dovedete si predstavit to halo, kdybyste si to dite nakonec poridila? Zijete skoro na samote, uprostred prirody, vzdyt by bylo chudak, mela byste se vrátit do Cech, tady by mu bylo lip… Bla bla bla…
    Zijte si tak, jak se Vam zije dobre a jak jste spokojena. A hlavne piste dal svuj blog, kterým nam zaprdenym prazakum davate sanci nakouknout do neciho „jinak“ 🙂
    Krasny den, Monika

    • Tereza Talvikki Metsola

      Dobrý den, Moniko.

      Mockrát děkuji za komentář!

      Máte naprostou pravdu…. lidé si vždycky najdou důvod, proč Vám něco vytknout, co jste udělala jinak, než jste měla… Druhým se člověk nikdy nezavděčí… na to už jsem přišla. Proto si právě stojím za tím svým „jinak“, protože ve výsledku jde hlavně o to, abych byla spokojená já…

      A máte pravdu i s tou samotou… už jsme slyšeli, že bychom se měli vrátit.. a „žít normálně a mít rodinu“… Protože dítě v lese by asi vážně byl problém… 😂

      Mám radost, že i když Vy máte zase to své „jinak“, dokážete respektovat cestu a volbu druhých … Za to děkuji ❤

      A tak nějak doufám, že třeba tenhle blog (a náš projekt celkově) někoho inspiruje k žití po svém, ať už to znamená cokoliv.

      ❤️❤️

  • Jana

    Zdravím novopečená teto :-)))
    Dnes mít miminko je nepředstavitelná odvaha. Ano máme děti, ale už drobátko větší. Abych byla přesnější – jsou samostatní 🙂 V dnešní době už bych se nepřemluvila, Ani přemluvit nenechala.
    Fandím každému kdo tu odvahu má. Znám i mnohodětné rodiny a obvykle zírám jak jsou v pohodě, klasické bílé rodiny. A znám i ženu, která má jedinou touhu – být vdaná a naplno se starat o manžela. Bez dětí. Každý jsme jiný a v tom je ta krása:-) Kéž by se sny a touhy každému splnily!

    • Bla bla

      Zajímavé čtení 🙂 bylo by potřeba, aby takových lidí bylo víc. Nemyslím víc takových, kteří nechtějí mít dítě, myslím obecně, kteří mají svůj názor, drží se ho a dokáží rozumně argumentovat, bez ohledu na to, co si o jejich rozhodnutí kdo mysli. Nevím co je to za pitomost, nutit někomu nějaký mustr, jak má vypadat správná rodina. Jedno dítě? Málo, to bude chudák, budete se mu muset věnovat o poznání víc. Dvě děti? Nejlepší model. A hlavně s aspon čtyřletým odstupem. Míň ne, jinak se z toho poserete. Tři děti? No, budiž…, ale dvě jsou lepší. Pak už musíte mít větší auto, vetsi dům, hodně peněz (a to se taky neradi vidí). Čtyři děti, pět dětí, šest . To už je všechno naprosto přes čáru, všechno špatně a na čelo vám to natiskne symbol Socka roku a Pijavice sociálních dávek, protože neexistuje, že byste si na tolik děti mohli vydělat sami. Kde to jako jsme? 🤦‍♀️😅 Co to je jako za argument, kdo se o nás ve stáří postará? Plodime děti, abysme si sichrovali důstojný stáří? Tenhle argument by měl získat nějakou cenu 🏆… Já sama mám dvě děti, tři bych radši, ale jednak si nevěřím, že bych je dokázala uživit a současně si zachovat nějaký životní standard, jednak bych jim nemohla dát tolik času, sobecky a upřímně už si nechci tělo dorakvit úplně, i při dvou dětech nemám čas (protože je nemám podle mustru se čtyřletým odstupem, ale jen s dvouletým) si vypít kafe, všechno pro sebe dělám mezi 21-24hod večer… Já se vůbec, ale jakoze vůbec, nedivím nikomu, kdo se rozhodne je nemít. Hladových krku je po světě i tak dost. Ano, být mama je pro mě nádherná a nenahraditelna záležitost, obě dcery bezmezně miluju a věděla jsem, že je chci mít , ale je to taky kurevska dřina, tlak a nepoznany a věčný strach… Takže, nechci se nijak rouhat, ale užijte si pohodový a krásný život i za ty z nás, kteří na takové rozhodnutí nemeli koule 😉😂
      Mějte se prima a těším se na další článek.

      P. S. ❤️❤️❤️Matoušek bude mít úplně cool tetu a z těch slov čiší tolik lásky… ❤️❤️❤️

      • Tereza Talvikki Metsola

        Moc děkuji za komentář!

        Hrozně moc si vážím upřímnosti a toho, když žena dokáže otevřeně mluvit o mateřství tak, jak to je… reálně, bez přikrášlování… Tam se vždy pozná inteligentní a milující máma… Za mě respekt!

        Nevím, proč mají lidé takový problém s odlišností, ale občas mi připadá, že je to hlavně o tom, aby někdo neměl něco víc. Všichni musí mít stejně, případně osoba hodnotící je ta, která by nejraději měla víc/měla se lépe než soused. Člověk, který si zařídí život podle svého, je často šťastný člověk…. a to druzí neradi vidí. Všimla jsem si toho v období po koupi domu. Čím více postupoval projekt, čím déle jsem ve Finsku byla, tím jsem byla šťastnější, spokojenější, sebevědomější, a díky tomu čím dál schopnější postavit se za sebe. Okolí to však nezvládalo… čím jsem byla šťastnější, tím víc mě bombardovali negacemi, výčitkami, poučováním. Přišla jsem i o pár blízkých přátel, kteří se se mnou přátelili jen v době, kdy jsem byla nula, které se v životě nedařilo. Jsem za to ráda, protože k čemu takoví přátelé doopravdy jsou….. Ale ukazuje se na tom, jak lidé doopravdy fungují.
        Těch, kteří mají naprosto odlišný názor, ale přesto jsou schopni respektovat naše rozhodnutí (přestože mu třeba vůbec nerozumí), je málo… a bohužel je to často i rodina, kdo respektovat nedokáže. Řekla bych, že i to je jeden z důvodů, proč jsem doopravdy začala psát… a především začala psát i o svých pocitech a názorech… protože toužím po tom oslovit lidi, kteří to mají jako já… kteří se rádi podívají na to, jak se někdo jiný má, ocenit práci, kterou někdo odvádí, případně se pokochat či inspirovat… a to všechno s respektem a tolerancí, protože každý sám ví nejlépe, jak chce žít.

        ❤️❤️❤️

    • Tereza Talvikki Metsola

      Zdravím, Jani, děkuji a naprosto souhlasím ❤️

      Každý by měl žít podle sebe, protože jen tak můžeme být šťastní… a upřímně, šťastný člověk je daleko větším přínosem i pro své okolí.

      ❤️

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *