Zahrada

Deprese všedního dne…

Posledních pár měsíců jsem mezi jinými smolila i článek o všem tom negativním a depresivním, čím si v současnosti procházíme. Ne jako výmluvu, proč nejsem schopna psát, spíš jako vysvětlení situace…

Původně jsem nic takového psát nechtěla, později jsem si řekla, že to prostě napíšu, že to všechno ze sebe potřebuji dostat.. Jenže psaní toho všeho samozřejmě nezlepšilo okolní situaci, takže kromě deprese v životě jsem se ještě hrabala v depresivním textu, a to tak dlouho, až mi Eliel vylil do klávesnice čaj.

Text přežil, klávesnice ne, a tak se zaseklo i dopisování článku, a mně se to mezitím v hlavě prostě rozleželo.

Jeden z důvodů určitě bude fakt, že i u nás už se venku zazelenalo, a já zkrátka najedou, s tím vším, co se ve světě děje, nevidím důvod pouštět do éteru ještě víc deprese, než tu už je…

Takže uf…. ani nevíte jaké máte štěstí, a jakých výlevů jsem vás ušetřila. Nicméně realitu s vámi sdílet budu..

Ve zkratce chci jen říct, že velkou část mé beznaděje mají na svědomí naši psí kluci. Ti dva jsou neskutečná demoliční četa, a když si někde postesknu, co za paseku tu už nadělali, spousta lidí mi nevěří….

Takže asi takhle:

Rozervané deky, polštáře, utěrky a ručníky, koberce…. rozežrané rozcupované svetry, sežrané pyžamo, pantofle… a nejhorší ze všeho….. rozežraná pohovka…

Víte, co oni všechno žerou?

Všechno! I kameny… nejen malé kousky štěrku, ale i šutry o velikosti půlky dlaně…!

Takže běhám a beru jim kameny, což znamená pořád, protože jich máme plnou zahradu, a trnu, kdy se nějakým zadusí.

No ale největší neštěstí je zahrada… a mé trvalkové záhony.

Mráz přišel rychle spolu se sněhem, takže jsme před zimou nestihli záhony nijak oplotit. Házeli jsme na ně sice sníh, což některé docela ochránilo, ovšem jak ten začal tát, kluci začali přes záhony běhat, a sníh ušlapali do tlusté vrstvy ledu. To samozřejmě způsobilo podmočení země, takže část rostlin uhnila. Další část rozšlapali do bahna hned jak led roztál, kdy ale země byla stále příliš zmrzlá, než aby se dalo zapíchnout či uchytit jakékoliv oplocení. Takže celou dobu, kdy tálo, jsem bolestně sledovala jak odtávají další a další rostlinky, a všechny končí ušlapané a nebo rovnou vyhrabané, roztahané všude po dvoře.

No a keře… především muchovník a mé milované hortenzie…. skončily překousané vejpůl hned jak vylezly ze sněhu. Některým z hortenzií nezůstala jediná větev, a jednu chudinku mi bohužel ze země vykopali.

Některé rostliny se ještě začínají objevovat, ale přestože se mi po rozmrznutí země podařilo záhony provizorně oplotit, nestačí to, a smradi do nich stále lezou, a šlapou v těch pár rostlinách, které zvládly přežít..

Nepřežily mnohé echinacey, orlíčky, jarmanky a další… ale především nezůstala asi ani jediná z mnoha mých překrásných speciálních kultivarů sasanek.

Když pominu všechnu tu práci kolem, i těch několik výplat, co jsem za rostliny utratila, je ze všeho nejhorší ten ztracený čas.

Dva roky tam ten záhon je. Dva roky čekání, až se rostliny rozrostou.

Dva roky života…. v háji.

Je mi smutno. Je mi fakt strašně moc smutno.

A když jsme tedy u těch hrůz, nafotila jsem vám okolí domu… protože to je další z věcí, které mi většinou lidé nevěří, když tvrdím jak jsem tu z toho nešťastná, jak máme kolem domu bordel, a kolik práce nás ještě čeká…

Je hrozně lehké při sledování sociálních sítí podlehnout pocitu, že ostatní mají doma vše perfektní. Vím, že to není pravda, a ve většině případů lidé fotí hezké úhly s bordelem a nedodělanými částmi za zády, či v případě, že dokončeno už je, mají za zády, mimo fotku, výhled na ošklivý dům sousedů, či něco podobného. A i přesto mě často přepadá beznaděj a pocit, že bordel tu máme jen my, a jen my nejsme schopni dokončit dům a zahradu.

A protože vím, že nás je takových víc, co podobnými beznadějnými stavy trpíme, tady máte pár fotek reality, která ve většině případů zůstává mimo záběr..

Současně přiznávám, že ty hezké úhly fotím hlavně sama pro sebe. Pomáhá mi to totiž soustředit se na věci, které se mi vlastně líbí, které jsou třeba už hotové, dokončené, nebo prostě jen hezké ve své vlastní nedokonalosti, zatímco jinak se má pozornost automaticky obrací ke všemu negativnímu a nedokončenému.


Na konec jen připomínka (pro mě, abych nezapomněla), že psi a pomalu schnoucí nátěr nejdou dohromady…

🖤🖤🖤

Print Friendly, PDF & Email

7 komentářů

  • VenNeu

    Terezko, tož co na to říct. Zničených věcí, zahrady a kytek je mi líto… Kluci jsou jak stádo koní se stádem štěňat dohromady. Co s tím? Vydržet? Přejde je to kousání všeho? Záhonky vkusně oplotite a znovu je dáš dohromady. A ten bordel okolo. No co bych k tomu napsala…. Asi hlavně díky! Protože u nás je to stejné a věřím že skoro všude. Jednou jsem byla u jedné známé bytové influencerky doma, dívat se na stůl ke koupi a velice mě vnitřně potěšilo, že má doma taky takový ten provozní bordel jako ostatní a neshoduje se to moc s krásnými fotkami které prezentuje 😄 Opatruj se, bude líp 😘

    • Tereza Talvikki Metsola

      Občas mi připadá jakoby lidé měli pocit, že pravda je jen to, co je vidět… Úplně se zapomíná, že lidé žijí životy, o kterých třeba nic nevíme.
      Nebýt těch provizorně oplocených záhonů, už máme z oken i celkem slušný výhled. Bordelu sice spousta, ale pár let zpátky to bylo tak stokrát horší 😄 pomalu, ale přece…
      Co se týká psů, musíme zatnout zuby a čekat… Je to s nimi horší, protože jsou na tu pubertu dva. Nezbývá než doufat, že je to pustí… Určitým způsobem se to už zlepšuje, trénujeme deky a polštáře na pohovce, ale je to tak nějak dobrý, dobrý, a pak najednou zas rozkousaný polštář 😄

  • Jana Ľalíková

    Především vás chci povzbudit,ono bude líp, nebojte. Psi jsou mladí a vy je časem naučíte znát hranice co smí a co ne. Dcera má asi 10let čubinu,je to kříženec vlčáka a retrívra,takže sílu ničit tedy měla taky. Jak já ji nerada hlídala,byla hraboš jam a dle svého i zahradnice,pár stromků co byly zasazené kde se jí to nelíbilo prostě odstranila a pro jistotu je i překousala. Kytky ty také vyhrabala a i některé snědla. Ale přežila to období ona i my a je z ní dáma. Vy to budete mít za chvilku také.
    A co se domu týče, my jsme ve fázi rekonstrukce nejen domu,ale i zahrady a asi jako většina lidí děláme jen to na co máme peníze a tak to jde hodně pomalu. Byly doby kdy jsme před odchodem z domu kartáčovali vše co jsme si brali na sebe a proklínali sami sebe,že jsme do toho na stará kolena šli. A teď jsme sice asi v půli,ale už máme lepší pocit a hlavně už jsou vidět výsledky. A to vše bude zas i u vás, ty výsledky budou,nebojte se.
    Přežít se dá hodně,ale důležité je nevzdat se,ono bude líp. Osobně máme za sebou s manželem dost nepěkné věci( vážnou nemoc starší dcery,drogovou závislost mladší, vnučka od té mladší strávila první rok života po nemocnicích,já onemocněla a následek byla částečná hluchota spolu s třesem rukou a tak jsem musela i změnit profesi ktrerou jsem chtěla dělat od mala,do toho se staráme o mojí 90.letou skoro nechodící maminku),ale dostali jsme se z toho a i když není pokaždé slunečno,tak víme že bude a to si říkejte pokaždé když na vás padne splín.
    Přeji mnoho štěstí a pohody a jestli někdy zrovna bude špatně,tak si řekněte,že bez toho by jste nedokázala ocenit ty dobré věci a těch je okolo nás opravdu hodně. Jana Ľalíková

    • Tereza Talvikki Metsola

      Je to s těmi psími potvůrkami nadělení…. 😄 Ale bez nich by bylo moc smutno..

      Máte pravdu… hlavně je občas potřeba ohlédnout se zpátky, vzpomenout si na tu spoustu práce, kterou už člověk odvedl. Každý malý kousek odvedené práce je zase posun kupředu…

      Je mi moc líto, čím vším jste si prošli a procházíte, a děkuji moc za sdílení… Často je hodnoceno jen to, co je vidět… co člověk má, nemá, kolik toho udělal, neudělal.. a úplně se zapomíná na ten život okolo. Na tu spoustu těžkostí a nemocí, které život často přináší. Děkuji za komentář, za Váš čas, a přeji spoustu zdraví a už jen to dobré 🖤

  • La.

    Dobry den,

    se psy nemam zadnou zkusenost, takze koukam jako blazen:) Takhle se chovaji vsichni psi? To bych je potom doma asi nechtela..ale jak rikam, toto je tema, kteremu vubec nerozumim. Take jsme se stehovali daleko od rodiny, do mista, kde nemame nikoho..za to mame tri male deti, na ceste ctvrte, chodim na pidi uvazek do prace a studuji dalsi vysokou skolu..manzel pracuje na plny uvazek..taktez rekonstruujeme dum, resp. oproti puvodnimu stavu uz jen dodelavame to, co neni zivotne dulezite. Casu mame pri detech malo, penez pri hypotece jeste min..jenze manzel nesnese nedodelky a zejmena „bordel“ na zahrade, takze v tomto ohledu se u nas zmeny deji rychle. Myslim si, ze je to hlavne o osobnim nastaveni cloveka..znam spoustu rodin s jednim ditetem, ktere stale neco nestihaji a treba po 7 letech bydleni nemaji hotovou koupelnu v dome, protoze na to „neni cas“. My tohle s manzelem vubec nechapeme, jeho takovy pristup vylozene irituje. Ja jsem vzdycky byla toho nazoru, ze na co potrebuji, na to si cas udelam. Necitim se nijak strhane, detem se venujeme, doma na zadku take porad nesedime..Jen mame asi dost zivotni energie, nebo co to je. Nevim, jak se vychovavaji psi, ale urcite to nebude tezsi, nez s detmi..zkuste si uvedomit, co je potreba pro to, abyste se citila dobre a prosadte si to, jdete si za tim. Mne to tak funguje – klasicke otrepane „jen spokojena mama muze mit spokojene deti“ je pravdive..nenechavejte se omezovat psy, urcete si veci podle sebe/manzela. Postavte svoji/manzelovu spokojenost na prvni misto, nastavte si rad a chaos postupne zmizi. Take me nekdy zahlti panika, co vsechno je jeste u nas nedodelane, co je potreba koupit..ten seznam je nekonecny..ale na druhou stranu co bychom delali, kam bychom smerovali, kdybychom pred sebou nemeli zadny dalsi cil?

    • Tereza Talvikki Metsola

      No vidíte… my tu koupelnu nemáme ani po 9 letech 😄

      Já ten článek nepsala ani tak proto, abych si postěžovala, jak se máme hrozně špatně… spíš jako přiznání reality a útěchu pro všechny ostatní, kteří trpí splínem z podobných situací. Máte pravdu v tom, že si člověk musí věci prosadit a jít za nimi, ale určitě neplatí, že člověk, který má doma chaos a po letech stále nedokončeno, nedělá dost, nebo že snad sedí na zadku.
      Někdy se člověk může sedřít, a stejně to nebude stačit… protože život. Je velká spousta věcí, které o druhých nevíte, které ovlivňují i všechno ostatní a tedy i schopnost zvládat třeba i tu stavbu…
      Nikdo z nás nezná druhé dokonale. Nikdo z nás nežije jejich život. Proto není možné říct „když to zvládám já, zvládneš to taky…“ . Takhle jednoduchý život prostě není, bohužel.
      Já sama jsem si před lety nedokázala představit takhle žít, nesnesla jsem nedokončené věci a chaos kolem, ale chtěla jsem žít, kde žijeme, způsobem, jakým žijeme, a to zkrátka vyžaduje kompromisy.
      Určitě je to o volbách a rozhodnutích, která člověk učiní. My bychom se určitě měli lépe, kdybychom chodili do normální práce… měli bychom lepší příjmy, více volného času, ale my zkrátka chceme pracovat z domova, chceme být součástí rodinné firmy, a to nevyhnutelně znamená osobní zájem na fungování společnosti, a tedy i mnohem více práce, za méně peněz. Určitě bychom byli schopni dokončit dům už dávno, kdybychom se soustředili jen na dům, a kdybychom si vzali hypotéku. Jenže my nechceme dluhy, což sice znamená, že nám nad hlavou nevisí děsivá měsíční částka za splátky, ale také to znamená, že na všechno, co chceme udělat, musíme nejprve našetřit.
      Co se týká psů….. jsou to členové rodiny, jako děti. Člověk se jimi nechat omezovat musí, alespoň do určité míry. Jinak totiž není důvod psy vůbec mít.

      Jestli Vám vše funguje a ještě máte energii nazbyt, jedině dobře. Přeji Vám to a v dobrém závidím. Není ale možné uplatňovat jeden/svůj metr i na druhé 🙂

  • Jana

    Zdravím Terezko,
    jsem ráda, že jste se ozvala.
    Deprese všedního dne podle mého občas přepadne každého. Nádech výdech a radost, že jsou kluci zdraví a dělají pestvo, kdyby nedělali tak nejsou v pořádku a to je o strach. Paní LA, která píše „Nevim, jak se vychovavaji psi, ale urcite to nebude tezsi, nez s detmi..zkuste si uvedomit, co je potreba pro to, abyste se citila dobre a prosadte si to, jdete si za tim.“ má sice své zkušenosti, ale v tomto případě neví o čem píše.
    Naše koupelna čeká na dokončení 12 let, říká se tomu prý funkční provizorium a když na to sama nestačím (síly, odbornost) tak mi nezbývá než se smířit nebo rozvést. Což je po čtyřiceti osmi letech manželství blbost a už to nestojí za to :-)))))) Také neděláme dluhy, nejdříve našetříme. Byly důležitější věci.
    Lepší je počítat kolikrát jsme se dnes zasmáli, jak krásný východ/západ slunce jsme spolu viděli, jakou chuť má první čerstvě utržená jahoda vyhřátá sluncem rozpůlená hned u záhonu a snězená ve dvou, jakou radost udělá sms s oznámením, že objednaný foťák „na míru“ je konečně na cestě k nám, jak hebkou srst má zvířátko, které mi zrovna vlezlo na klín (jezevčík a dva kocourci) – všichni máme občas splín, ale když ho přebijeme radostmi tak se vlastně nuluje, ne? Píšu jedno přes druhé, ve Vašem příspěvku kde píšete o psech – členech rodiny jste to vlastně všechno řekla 🙂 takže já to jenom podepisuji:-)
    Přeji Vám co nejdelší a nejkrásnější léto a klidné nebe nad hlavou!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *