Punainen talo… česky červený dům. 

Stará dřevostavba na finském venkově v kraji Pohjanmaa (Ostrobotnie). Dům typický pro tuto oblast, dlouhého obdélníkového půdorysu, 1,5 podlažní (dům s plnou výškou přízemí a kompletně šikmými stropy v podkroví), s malými podkrovními okýnky umístěnými symetricky nad těmi v přízemí, typ nazývaný pohjalaistalo.

Nevím, čím to je, a už vůbec ne proč, ale do Čech jsem prostě nikdy nepatřila. Osobností jsem někde mezi extrémní divností a autismem, a v žádném případě na mně není nic standardního. A bohužel, odlišnost se v Čechách nikdy moc nenosila. Nikdy jsem nikam nepatřila, ničemu nerozuměla, nikam se nehodila… a tak bych mohla pokračovat ještě na stovkách stránek… 

Faktem je, že před 16 lety, ve svých necelých 16 letech (ano, před půlkou života), jsem přes muziku, kterou jsem poslouchala, narazila na Finsko. Pro někoho, kdo před 16 lety nebrouzdal internet, bude možná překvapení, jak málo informací se tehdy dalo na síti sehnat. Prostě tam skoro nic nebylo. I tak množství informací o Finsku stačilo, abych se zamilovala. Pro většinu okolí to byl pubertální výlev, který mě údajně měl zase přejít…. ale tady jsem, o 16 let později, sedíc u PC s výhledem do finského lesa, a nikdy jsem si nebyla svým rozhodnutím jistější, než teď. 

„Projekt Punainen Talo“, jak naši rekonstrukci nazýváme, začal díky obrovskému štěstí, které mě potkalo v podobě muže, který nejenže prohlédl skrze moji divnost a dokáže ve mně najít kvality, které jiní nevidí, ale navíc sdílí i mou lásku k Finsku. 

Příroda, klid, finská mentalita, která ve většině případů znamená, že lidem můžete důvěřovat, protože ač spousta Finů mluví málo, když už něco řeknou, je to myšleno naprosto vážně. Finové jsou obecně velmi ochotní a obětaví, ale především velmi tolerantní k odlišnosti. Finsko je jediné místo na světě, kde jsem doma, kde nikdo nesoudí, jaká jsem, jak vypadám, jaká bych být měla, či co se očekává. Finové jsou lidé, kteří chtějí mít klid k žití… a i proto nechávají druhé v klidu žít.

Po rozhodnutí, že do Finska chceme přesídlit, jsem projížděla inzeráty, stránky realitek, a vůbec celý Google…až jsem jednoho dne našla Ten Dům. Byla to láska na první fotografii, a po zjištění, že se opravdu jedná o aktuální inzerát, jsme kontaktovali prodejce.

Bylo před koncem roku, zima, do Finska se jet nedalo… odložili jsme prohlídku domu na lepší počasí. V květnu 2012 jsme s nadšením vydali autem na sever, ovšem dojeli jsme jen do Polska, kde nás naboural přiopilý řidič, a nezbývalo než se vrátit, a prohlídku domu opět odložit. Spousta lidí si to vykládala jako znamení, že nemáme vůbec jezdit. 

Opět se potvrdila netolerantnost okolí. Nikdo nedokázal pochopit, proč bychom chtěli kupovat (dle slov některých příbuzných) starou stodolu/shnilou kůlnu apod. Nicméně v létě jsme vyrazili znovu a prohlídku domu spojili s dovolenou.

Mě osobně prohlídka jen utvrdila v tom, co už jsem věděla, tedy, že jsem našla domov. Ale já jsem tak trochu blázen a můj nohama na zemi stojící přítel, Josef, viděl věci trochu jinak. Ne, ani jeden z nás neměl iluze, že by to bylo snadné, ale kde jiní viděli jen negativa, tam já viděla potenciál. 

Trvalo skoro rok, než jsme dům doopravdy koupili. Našli jsme mezitím jiné domy, v lepším stavu, na lepších místech…. ale žádný už nebyl Ten Dům. Po dlouhých úvahách a rozpravách jsme se rozhodli, že ho doopravdy koupíme. 

28.5.2013 jsme podepsali smlouvu a převzali klíč. 

S koupí domu a počátkem rekonstrukce začalo nejlepší období mého života, ale současně i to nejhorší, se spoustou nepochopení, výčitek a intrik ze strany některých blízkých, které bohužel ovlivnily i náš vztah s Pepou. Jedno ale bylo jisté…. že mám poprvé v životě domov, a nehodlám ho už nikdy opustit. 

---

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•