Původně asi bylo zamýšleno, že tenhle blog bude výhradně o domě, rekonstrukci a věcech okolo…. ale když ono to všechno spolu tak nějak souvisí.

Dům je součástí našeho života stejně jako rekonstrukce… stejně jako Orff.

Dům stále stojí, rekonstrukce stále trvá….. všechno to tak nějak jde dál, i bez Orffa. Vlastně mě to štve. Přijde mi, že by se měl zhroutit svět, protože přesně to se pro mě stalo. Lidi, kteří mají děti, asi urazím, když řeknu, že se cítím, jako bych přišla o dítě. Ale je to tak. Je to možná mou nesnesitelnou povahou, že jsem si vytvořila vztah se psem pevnější a vřelejší než s většinou lidí, které jsem kdy potkala. Je to asi i mou neschopností porozumět lidem a jejich způsobu myšlení. Je to asi i tím, že láska, kterou Vám dá věrný pes, je čistá, nezákeřná a bezmezná….. a takové lásky není nikdy dost.

Myslela jsem, že napíšu první článek o domě, protože dům je důvodem založení tohoto blogu… jenže nemohu psát o domě, a lásce a respektu k němu, aniž bych nejprve vykřičela do světa zlost a bolest ze ztráty Orffa.

Orff, kluk irského vlkodava…. a záměrně píši kluk, protože Orff byl daleko víc malý kluk, než pes. Zvědavý, milující, neuvěřitelně inteligentní – především, když došlo na vymýšlení lumpáren, veselý, hravý…. a hlavně vždycky se mnou. Člověk se nemohl hnout nikam, aniž by měl Orffa za zády.

Četla jsem jeden nádherný komentář k mé fotce na sociálních sítích….: Vlkodav, to není pes…. to je čirá láska.

Šest a půl roku lásky. Šest a půl roku štěstí.

Potkalo nás to, co spousty dalších, asi nejhorší a největší strašák majitelů vlkodavů… osteosarkom. Rakovina kostí, bolestivá odporná nemoc, na kterou není lék, a která, v momentě kdy se navenek projeví, je už rozlezlá v celém těle. Tak jako jiné typy rakoviny si nevybírá. Plíživě se rozšiřuje i několik měsíců, až nakonec vše vezme tak rychlý spád, že člověk nevěří a nechápe, co se vlastně stalo. Jak se to mohlo stát… Zůstává jen bolest a bezmoc.

Chybí tu.

Chybí nám dvounohým, i čtyřnohému Linusovi, který ač výrazně starší a ne zrovna nejzdravější, je tu pořád s námi.

Jestli máte milovaného psa, udělejte si na něj víc času. Na rozdíl od lidí jsou tu s námi opravdu jen strašně krátkou dobu. Nevlastníme je, máme je v podstatě jen půjčené na hrozně kratičký okamžik. Já lituji každé chvilky, kdy jsem dělala něco jiného než byla s ním.

Některé ztráty jsou horší než jiné… Některé totiž nikdy nepřebolí.