Finsko, červený dům, stará dřevostavba, zahrada
Zahrada

O zahradě

Mám štěstí, že patřím ke generaci, která své dětství prožila bez internetu a dalších vymožeností, které mnohé dnešní děti odtrhávají od venkovního světa. Byla jsem dítě, které mělo každou chvíli rozbitá kolena, odřenou bradu, a tepláky celé zelené od trávy.

Byla jsem Vinnetou, měla svého dřevěného koně, a především věrného přítele Old Shatterhanda, který měl tepláky vždycky ještě o něco zelenější…

Nosila jsem si domů šneky, v krabičce, ve které jsem jim vytvořila jejich vlastní luxusní bydlení, ukládala si je večer k posteli, a ráno se budila se zjištěním, že už je zase někdo vypustil zpět do zahrady.

Milovala jsem včely, přestože jsem díky úlům v naší zahradě dostala žihadel víc, než většina dětí v okolí dohromady.

Ale úplně nejvíc se mi líbilo rozvalit se na deku pod stromem, či zalézt někam do keře, přestože jsem se vždycky bála škvorů a ostatních breber, které na mě z keře lezly.

Tak nějak mi to zůstalo…. strach ze škvorů, ale hlavně ta touha po zašívárně uprostřed zeleně… Sen o tajuplné zarostlé zahradě se spoustou cestiček, zákoutí a skrytých míst… Sen o zahradě střapaté, vonící, šumící ve větru, plné starých stromů a také dobrot, které si člověk může nacpat do pusy, když jde jen tak kolem.

Naše zahrada v tomhle směru ani není zahradou… Je to pozemek, dvůr, či cosi…. Směs navátých stromů a keřů… Doopravdy staré stromy tu nenajdete. A už vůbec tu nenajdete ty ovocné.

Finsko, léto, dřevostavba

Toužím po staré jabloni… toužím po překrásných voňavých květech na starém zkrouceném kmenu. Po křupavých jablkách, které voní pozdním létem, a o které člověk musí bojovat se spoustou vos či ptáků..

Vždycky mě moc mrzí, když vidím jak lidé kácí stromy ve starých zahradách kvůli rekonstrukci, či stavbě nového domu… O to víc, když mezi stromy, které kácí, jsou ty ovocné… Málo plodí? Jak já bych byla vděčná za krásnou starou jabloň, i kdyby každý rok dala jen jediné jablko.

Z důvodu dlouhotrvající rekonstrukce jsme prozatím nezvládli vysadit jediný ovocný strom. Zatím není jisté, kde všude se ještě bude kopat, kde bude potřeba projet technikou, není tudíž moudré sázet stromy jen tak kolem, jen aby tu už nějaké byly.

Stejně tak není možné sázet cokoliv kolem domu, protože je třeba nejprve opravit a natřít fasádu… a také je v plánu střecha, ze které bude spousta plechů a bordelu ze starých šindelů.

Takže stále čekám. Nakoupené keře, které se každý další rok zdají být už blízko k zasazení, nakonec končí přesazené do větších květináčů a zimované v zeleninových záhonech. Každé jaro se pak modlím, aby po vykopání ze záhonů byly ještě živé… Letos to nevyšlo.. Přišla jsem o jednu z hortenzií a čtyři z pěti anglických růží… Ty mě mrzí nejvíc, protože za ty roky, co je mám, už byly obrovské a plné květů.

Zeleninové záhony nám v průběhu let přibyly, přestože jejich umístění je provizorní. Zvládáme vypěstovat rebarboru, pár brambor, cibuli, saláty a bylinky… Pokoušeli jsme se o květáky a brokolice, ale bez úspěchu. Letos se ale poštěstilo a roste i hrách, a daří se i na kompostu vysazeným dýním. Jahody máme, ale většinou se nám povede ukořistit jen pár zralých plodů… často nás předběhnou ptáci, a letos Linus.

Kvůli psím klukům, a snaze chránit před nimi trávník, jsme velkou část dvora měli zahrazenou drátem… Ne že bychom trávu milovali, ale bez ní je všude bahno, a bohužel rostla celé roky tak špatně, že jsme ji museli sít opakovaně. Po smrti Orffa jsme se na to vykašlali, plot zrušili, a tím Linusovi zpřístupnili mimo jiné i ony záhony.

Kromě jahod má moc rád cibulové natě. Být tu Orff, nejsou cibule celé. Zatímco Linus ožere část nad hlínou, Orff umně vytáhl celou rostlinu. Naši psi vždycky žrali ovoce a zeleninu, včetně cibule a česneku… Občas jsem si říkala, proč jim vlastně kupujeme drahé granule, když by stačilo pustit je ven na pastvu..

Vlkodav, irský vlkodav, zahrada
Linus na jahodách..

S pěstováním v našich podmínkách je to složitější. Světlé severské léto sice podporuje růst, ale sezóna je tak hrozně krátká, že spousta plodin prostě nestihne uzrát. Předpěstovávání je samozřejmost, ale kdy dát rostliny ven, když ještě v červnu může mrznout? Bez pařeniště či skleníku to prostě nejde.

Zeleninová zahrada je plánovaná do prostoru mezi kůlnou a budoucí kovárnou.. Dlouhý úzký pruh plný vyvýšených záhonů vedoucích ke skleníku stojícího v zadní části.

Dlouhé roky sním o velkém viktoriánském skleníku. O takovém tom zdobeném, s okrasným hřebenem, s podezdívkou a dlážděním ze starých cihel, ve kterém je část pro pěstování zeleniny, ale také část s kamny či krbem, určená k posezení.

Vzhledem k architektuře a stáří domu, a naší snaze zachovat vše původní či tradičně vypadající, není možné postavit pergolu v blízkosti domu. Kdysi jsme plánovali terasu se zastřešením a letní kuchyní, ale bylo to v době, kdy jsme obývali pouze jižní část domu a terasa tak měla být v blízkosti obývákových oken… Ovšem v momentě, kdy jsme dokončili kuchyni v severní části, bylo najednou přirozenější posunout sezení k oknům z kuchyně. Kromě toho, že kuchyňská lavice pod oknem funguje perfektně jako výdejní a odkládací okénko při grilování, máme tak skrz okno vlastně celkem snadný způsob přemisťování všeho potřebného nádobí a potravin z domu ven, a zase nazpět, a celá idea letní kuchyně je tedy úplně zbytečná. Nehledě na fakt, že jakákoliv v prostoru vytvořená konstrukce prostě není hezká.

To celé v našem případě znamená, že zahrada je obyvatelná pouze za hezkého počasí. Pro lidi, kteří ještě pár let zpátky na dvoře prakticky žili, je to poměrně velká rána. Ale zelený párty stan už znovu nechceme. Jediným hezkým a praktickým řešením je tudíž onen obytný skleník…

Zeleninová část je tedy jasná… je jen otázkou, kolik dalších let potrvá, než budeme schopni prostor k ní určený vyklidit od skládky materiálu, srovnat, a záhony založit. Vše brzdí především rozpadlá budoucí kovárna, kterou musíme nejprve rozebrat, připravit projekt pro budoucí stavbu, vyřídit stavební povolení, našetřit peníze… a hlavně, vyčarovat si na to všechno dostatek času.

Co se týká zbytku zahrady, jeden plán je jasný…. zrušit trávník!

Důvod, proč trávu ne, je ten, že tady roste fakt šíleně rychle. Když chcete mít hezkou udržovanou plochu, musíte sekat obden! Posekáte, druhý den je tráva střapatá, třetí den znovu kvete jetel. Po týdnu už kvete i tráva a navíc nevíte, kam šlapete, prohlubně v terénu a kameny jsou dokonale zarostlé, takže si snadno zvrtnete nohu… a co pak to minové pole psích bobků, které v té trávě už ani nemůžete najít, a navíc se z ní i těžko sbírají.

Pak je tu rozmarné počasí, které vás na jednu stranu nutí sekat několikrát týdně, současně ale trávu spaluje letním sluncem, takže když ji chcete alespoň trochu zelenou, zaléváte…. a pak sekáte.. a zaléváte.. a sekáte… Je nějaká činnost na zahradě absurdnější a zbytečnější?

Trávník

A protože si myslím, že posekaný krásný trávník je sice hezký ve skanzenu, ale k životu ve starém domě patří střapatá zeleň, a také proto, že ani jednoho z nás nebaví trávu sekat, jsme odhodláni zbavit se jí nadobro. Hurá!!

Takže, za domem je v plánu pruh střapaté zeleně a květů (ještě není jasné, zda-li vysejeme květnatou louku, či osadíme plochu trvalkami)… a dvůr před domem bude protkán štěrkovými cestičkami, mezi kterými bude spousta střapatých okrasných keřů a trvalek… Zeleň všude kolem, se spoustou květů, plná hmyzu a motýlů… prostě pastva pro oko i duši…

Těším se, že nebudeme muset řešit sekání trávy, ani to, že ji pes vyšlape do bahna, které pak samozřejmě nosí domů. Na jaře a na podzim, ani za zimy bez sněhu, už nebudeme mít doma bahenní lázně. A ušlapaný sníh na štěrku roztává mnohem rychleji než na trávníku, nemluvě o stavu, v jakém se tráva nachází, když ta ledovcová vrstva konečně ustoupí.. V dešti se bude dát chodit po pozemku téměř suchou nohou, protože nebude třeba prodírat se vysokou mokrou travou, kterou člověk nestihl či nemohl v dešti posekat.

Těžkým úkolem bude vybrat vhodné rostliny. Mám sice představu o tom, jaké chci, zjištěné informace o podmínkách a ploše, kterou potřebují k růstu, a také mám vytvořenou tabulku výšky vzrůstu, doby kvetení, a barvy květů (to aby zahrada byla proměnlivá, stále kvetoucí, a dokonale střapatá).. problém je v tom, že vám nikdo neřekne, kdy a jak která rostlina doopravdy roste. Na to si asi člověk musí přijít sám…. Takže ten jediný zatím vysazený záhon, který jsem založila loni na podzim, je takovou ukázkou, jak to nedělat.

Je sice hezky střapatý, ale některé z rostlin, které sice mají kvést těsně po těch dříve kvetoucích, celkově rostou mnohem pomaleji. Což znamená, že ty rychlejší je dokonale zastíní, takže ty pomalejší jsou o to pomalejší, a dost možná ani nestihnou vyrůst, natož kvést. Dokonce i rostliny, které mají kvést současně, mají jinak rychlý růst, takže v podmínkách naší zahrady nakonec ani současně nekvetou… Spousta z rostlin mi vyrostla i hodně do výšky, což nakonec způsobuje, že polovina záhonu se po dešti „válí“ a některé rostliny jsou dokonce vahou mokrých květů zlomené.

Asi to bude chtít ještě hodně let zkoušení a přesazování…

Prozatím si tedy udržuji zeleň alespoň v květináčích nahromaděných kolem verandy.

Letos nám zeleň zabírá i velkou část stolu, ale ve dvou lidech to není takový problém. Mně ani nevadí povídat si se sousedy, kteří zašli na kafe, skrz bujně rostoucí marockou mátu či čokoládovou krásenku.

Finsko, dřevostavba, terasa

Tím spíš, že tahle kvetoucí kráska svému jménu ostudu skutečně nedělá, a navíc mi ladí ke skleničce červeného…..

Krásenka čokoládová, Finsko

Mějte krásný (a zeleně plný) zbytek léta!

2 komentáře

  • Lucie Maniak

    Tohle posloucham porad: „tady jeste nic nedelej, tady se jeste bude delat…“ Uz jsem na to alergicka. Cas plyne, nic se samozrejme nedela, ja se brodim bahnem, skripu zubama… Roky a roky stavu, ktery se mi nelibi a nemoznost s tim cokoliv udelat me vzdycky spolehlive vytoci.
    Zacala jsem to ignorovat. Vymalovala jsem na bilo zdi bez omitek, protoze bysme uz tretim rokem koukali na ty sede patlance a cary a bud bysme meli poruchu videni nebo uz bysme brali prasky na nervy, vysazela jsem si venku stromy a kytky a vysterkovala plochy… No co, az se bude neco delat, sterk se odhrne a stromum se proste vsichni vyhnou. :-)) A beda, jak ne. :-))))
    V podstate cely zivot zahrady zacinam, koukam na ty metrove kminky se tremi listecky, co budou plodit nejdriv za 5 let, na dvaceticentimetrove keriky, ktere zastini pohled od sousedu nejdriv za 4 roky, na pnouci prisavnik a brectan, jejich pidivetvicky se vali po zemi… A kdyz konecne naroste travnik, stehujeme se. 🙁
    Je to porad dokola a jsem cim dal vic umanuta zakladat zahradu v dobe, kdy se bagruje zakladovka. Ne, nebude casu dost potom. Ten „casu dost“ uz mam skoro 10 let a nesklidila jsem jedine jablko, nase zahrada je jak na namesti – vsichni kolem do ni vidi, kdykoliv mohou vejit (vzdycky neoplocena) a nic na ni neni.
    Stoji me to vzdycky tolik sil, tolik hadek, tolik odhodlani… Uz jit proti nazoru vsem ignorantum je vzdycky vycerpavajici. Jim je totiz jedno, v cem zijou, nejspis i veri na ten lepsi posmrtny zivot ci co.
    Nikdy clovek nevi, jak dlouho tu bude, takze si myslim, ze by mel zit ted. Ne, az…

    • Tereza Talvikki Metsola

      Přesně…. Kdybychom zasadili alespoň jednu jedinou jabloň, když jsme sem přišli, za těch víc než 7 let už by neuvěřitelně vyrostla…
      Neumím si ani představit, nebo spíš nechci, jaké to je začínat stále znovu… Stačí mi jeden dům a jedna zahrada a i tak je toho někdy vážně dost… Máš můj obdiv, že to přese všechno zvládáš. Že vždycky najdeš energii něco s tím udělat ♥️ ♥️

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *