Punainen Talo - Červený Dům, dřevostavba na finském venkově
O Finsku

(a)socializace

Tak už to jaro dorazilo i k nám…. tedy teď už skoro léto, alespoň podle toho vedra co teď je (no fuj)….

Ta i běžně opožděná sezóna, kdy něco roste, se letos opozdila ještě tak o dva týdny, přestože už koncem dubna bylo pár dní nečekaně teplo a člověk si dělal velké naděje….

Punainen Talo - Červený Dům

Ne, ve Finsku to takhle nefunguje. Tady prostě jaro dřív nepřijde. První listí se objeví až v květnu… kolem půlky měsíce na keřích, koncem měsíce se probudí i stromy….. tedy kromě osik, těm to trvá ještě delé.

Punainen Talo - Červený Dům

Nejhorší je moje sbírka hortenzií a anglických růží… ty jsou jen holé křoví ještě v červnu, o květech na hortenziích raději nemluvím…

Záhony jsme letos měli zmrzlé ještě začátkem května, nikde ani náznak lístečku, ale to mi nezabránilo vrtat se v hlíně, přesazovat, rvát v zeleninových záhonech zazimované rostliny ven z ledu, a vůbec trávit spoustu času venku…protože světlo. To světlo!

Nikdy jsem neměla ráda léto…. dokud jsem nezažila to finské. Je to právě to množství světla, světlé noci, co na finském létě miluji nejvíc. Je to jiný svět….

Odkládala jsem tak psaní dalšího článku, protože hrabání v hlíně mi přišlo důležitější, a zmrzlé prsty a nudle u nosu příjemnější, než sezení u počítače…

…. no a když už jsem si konečně říkala, že něco napíšu, stal se mi takový ošklivý, skoro bych řekla zlý…. nepěkná věc…

Takhle v noci (za plného světla), po pár skleničkách červeného, říkám Pepovi, že to hrablo na sníh stojící u verandy už asi, takhle v půlce května, uklidíme… Za ním jsme objevili věci, které rozmrzly ze sněhu, mimo jiné srp i s brouskem. Říkám, jé, chudák, tady takhle leží….ho nabrousím…

A tak beru srp…. odcházím od Pepy… brousím… jdu… brousím.. něco Pepovi vyprávím…. stále brousím… otáčím se na Pepu… stále brousím…

– Aha!

– Asi jsem se řízla…

– No to si děláš srandu…!

Co na to říct…. krev už tekla. Palec rozříznutý podél nehtu pěkně skrz.

– No, tak to asi pojedem….

Já panika… ježiš, hlavně ne doktora… hlavně ne lidi!

Po pořádné prohlídce a množství desinfekce Pepa usoudil, že na šití to není, protože k nehtu mi to stejně nepřišijí. Mně se hrozně ulevilo, že nemusíme nikam jezdit.

Další množství desinfekce, obvaz, další sklenička vína…. a pohoda. No, je to pravá ruka, sakra… ale pořád mám druhou… takže hrabání v hlíně pokračuje!

Další dny Pepa prst kontroloval, a ujišťoval mě, že ta žlutá nateklá bambule je normální stav. Ne… krev mi nevadí, ale jak přestane téct a odhalí se maso… to nedávám.

– Ale je to takhle dobrý…. žejo.. nemusíme s tím nikam?

– Ne, to máš pěkný, to se zahojí….

Uf…

A tak je to se mnou normálně.

Jsem typ člověka, co hrůzou poskočí při zvuku zvonícího telefonu.

Netelefonuji…. a už vůbec telefony nezvedám, když nevím, kdo volá. A když telefon vyzvání dlouho, sedím tiše jako myška, vtisklá někam do kouta, předstírajíc, že v místnosti vůbec nejsem. Kdybychom neměli pod postelí úložné vaky s oblečením, asi bych tam zalezla.

Ale největší nervák je zvuk přijíždějícího auta, když nečekám ani poštu, anebo hlasy lidí blížící se k našemu domu.

Kdysi jsem si naivně myslela, že jsem z lidí prostě jen unavená, a že si tady ve Finsku v klidu odpočinu, a budu pak zase schopná se s lidmi normálně vídat. Nemohla bych být dál od pravdy.

Ve skutečnosti se to zhoršuje. Kromě toho, že čím víc času trávím v klidu o samotě, tím horší je setkávání se s kýmkoliv, navíc ještě zjišťuji, že já lidi fakt nepotřebuji.

Nikdy mi nebylo lépe. Nikdy jsem se necítila víc v klidu. Připadám si bez lidí hrozně svobodná. Mám ráda internet a sociální sítě, možnost kontaktu s lidmi, předávání informací, ale také možnost vypnout počítač a tím pádem „vypnout“ i všechny lidi.

Nechybí mi dokonce ani rodina….

Jo, takhle hnusná já jsem!

Na komentáře, že se tedy nemůžu divit, proč nemám ani kamarády, mě napadá jen to, že já vlastně ani žádné kamarády nechci.

Aby člověk kamarády měl a udržel si je, musí se jim věnovat. Ale já jsem prostě tak extrémní asociál, že netoužím ani po vídání se s lidmi, které mám vlastně moc ráda.

Zašít se na polosamotu k lesu se tak pro mou povahu zdá jako perfektní řešení…..

Jenže ejhle… lidi jsou i tady.

Sousedé

V době prohlídky domu, i později v době jeho koupě, jsme na nikoho ze sousedů nenarazili. Sousedé, kolem jejichž domu projíždíme k tomu našemu, se zdáli být pokaždé pryč, takže první setkání se sousedem proběhlo až za plného léta, po tom, co jsme spolu s mými rodiči, tetou a strejdou, rozbordelili dům i dvůr. Stihli jsme už rozebrat shnilou verandu, vyklidit nábytek na dvůr, otrhat některé tapety apod. Vše bylo na dvoře. Skládka neuvěřitelná. Jako první zareagovali psi, kteří tou dobou volně běhali po dvoře. Chlap v dřevákách se blížil po příjezdové cestě. Pepa vyběhl, aby se zeptal, zda potřebuje odklidit auta zaparkovaná na cestě. Domnívali jsme se, že je to soused jedoucí na pole. Jak se ukázalo, šlo o našeho nejbližšího souseda, který přišel obhlédnout, co se to u domu děje. Soused je kamioňák, takže v době našeho příjezdu byl někde ve Švédsku. Nicméně jeho žena nás naprášila hned jak nás uviděla. V panice mu prý volala, jestli na nás má volat policii, a co má dělat, že tu někdo chodí. On ji důležitě, a způsobem s jakým se svou ženou jedná, usadil, že dokud nechodíme po jejich dvoře, ať sedí doma a dá pokoj. A tím bych je asi shrnula…. Soused je chlap, co ví všechno a zná všechny, všude byl, vše zná a ví nejlíp. Strašně rád mluví a ještě raději se poslouchá, a velice rád telefonuje. Což nám zpočátku velmi pomohlo, protože firmy a řemeslníci, kteří nás úspěšně ignorovali, začali reagovat až po jeho telefonátu. Sousedka je typ, co sedí doma, má asi všechny neduhy a nemoci, které existují, nikam nechodí, skoro ani na zahradu, a nemá žádné koníčky kromě spánku a sledování toho kdo, co, kde a s kým. Ona má přehled v kolik odjíždíte od domu, jak dlouho jste pryč, a umí tak dokonale vydedukovat, do jakého obchodu jste jeli nakoupit. Je typ, co se vždy tváří, že ji obtěžujete, když jdete kolem vyzvednout poštu ze schránky, skoro jako by se bála, že budete chtít jít na návštěvu, ale zároveň sama k nám chodí neočekávaně a většinou za účelem vyslídit, co je nového (jaké mám nové nádobí, popř. překontrolovat jaký mi přišel balík, protože pošťácké auto samozřejmě viděla přijíždět), a je schopna vlézt člověku do ložnice …prostě jen tak.

Zní to hnusně…. když to tak po sobě čtu. Ale je pravda, že po těch letech už nějak nemáme iluze, že by to s nimi někdy bylo jinak. Jsou hodní, tedy soused, myslí věci dobře a snaží se pomoci, a opravdu pomáhá, a vídáme se občas na kafe, zvou nás na jídlo… a on opravdu výborně vaří… ale konverzace u jídla je většinou tak akorát, u kafe po jídle to začíná váznout, a když se zdržíme déle, je to spíš utrpení. Soused si rád vypráví, sousedka vedle něj hází útrpné výrazy, konverzace se točí v kruhu, vypráví se ty samé věci co pokaždé, kontroluje se z okna, kdo kam jede, což provází výklad o tom, kde dotyčný byl, co tam dělal… a prostě ten druh věcí, který mě absolutně nezajímá.

Pro sousedku jsme kdysi byli hrozně zajímaví, vídali jsme se víc, díky ní jsem se rozmluvila finsky, ale především byla ona zajímavá pro všechny další sousedy, protože všichni chtěli vědět víc…. o nás, o domě…. všichni, kdo mě potkali, pak obdivovali mou finštinu, a ona se pyšnila, že mluvíme spolu…. Jenže když teď po 7 letech je moje finština naprosto strašná, a už tu nejsme noví, takže nikoho nezajímáme, nezajímáme už ani ji. Když tedy přijdou se sousedem na kafe oni k nám, ona si nalije do čaje konev mléka, aby ho měla co nejvíc studený, to pak rychle nalije do sebe a už uhání muže, že půjdou.

Už se nevídáme tak často jako dřív…. nějak jejich návštěvy opadly po mém vášnivém sdělení mých názorů na střílení vlků (a pytlačení)…. Ještě bych jim mohla říct, co si myslím o pálení odpadu na zahradě kvůli ušetření pár eur za popelnici, a o kožešinových farmách…. a myslím, že už je neuvidíme nikdy.

Problém je, že jedna z prvních věcí, které nám soused po našem setkání sdělil, byla: že jestli budeme dělat problémy, budeme je sami mít.

Aneb Vítejte!


Další soused, žijící hned vedle, je však ještě vyšší level.

Je to starý pán, co už asi nemůže spát, nemá žádné koníčky, a tak stále vymýšlí, co by dělal. Jeho oblíbenou činností je kácení stromů. Naštěstí nevlastní harvestor (ani jeho syn), takže stromy kácí motorovou pilou. I tak je jich schopen pokácet takové množství, že les vedle našeho domu nás už nechrání před hlukem ze silnice za ním.

Stromy celkově tady spoustě lidí vadí, zdá se…. To takhle jednou jel soused v traktoru na pole, na cestě zaparkované naše auto, Pepa už k němu běžel, nasedal, že odjede…. ne, soused sjel traktorem do lesa, srazil a zlámal všechny malé stromky kolem cesty, i pár větších, a naše auto prostě objel. (Jsme to jen my, komu to přijde nenormální?)

A kromě toho, že kácí stromy své, kácí tak nějak všechno…… třeba jako naše vzrostlé stromy, co stály u cesty, po které oni jezdí na pole….

Koupili si nový větší kombajn. Stromy jim překáželi. My byli v Čechách.

Přijedeme, stromy nikde.

Brečela jsem, nadávala jsem. Když jsme se zmínili nejbližšímu sousedovi, řekl jen klasické… stromy, ty dorostou… a pak něco o tom, že hraniční kámen je támhle a támhle a ty stromy nebyly naše. Hádala jsem se, že byly naše, na našem pozemku, protože ten jde až k cestě, ne rovně od kamene ke kameni. Ale ne…. byla jsem za blbou, protože oni to ví nejlíp. Já přeci netuším, kde nám končí pozemek.

Byli jsme v šoku a neřešili to. Teď mě to mrzí. Měla jsem je udat… protože krom toho, že pokáceli naše vzrostlé stromy (minimálně 40 let staré, takže když vysadím nové, možná se jich ani nedožiju), pokáceli je směrem na náš pozemek (a tam už bylo jasné, že je náš)… navíc si to dřevo odvezli…. a nechali nám bordel z větví.

Část lesa u našeho domu nepatří jemu, ale jeho příbuzným, stejně jako jedno z polí a pruh pozemku před naším dvorem, který leží ladem. Jednali jsme s ním přes nejbližšího souseda (pán totiž mluví jen lokální švédštinou), jestli by nekontaktoval příbuzné a nezeptal se jich, zda neprodají onen zarostlý pruh pozemku a případně jejich kus lesa. Tvrdil, že prodat nechtějí. Zkoušeli jsme to několikrát. Nechtějí. Až se tu pak jednou onen majitel objevil, totálně překvapený, že tu jsme… že o nás nevěděl, a co že tu děláme…

Jak o nás nevěděl, když měl být několikrát dotázán na to, jestli nám neprodá pozemek… ???! Záhada století…

V každém případně starý soused mu stál za zády celý nevrlý, takže konverzace skončila tím, že se domluví s manželkou, jestli by neprodali…. ale nestihli jsme si ani vzít kontakt.

Od té doby víc jak rok nic…

Bojíme se, že skončíme u vykáceného lesa, protože i ten les byl jeden z důvodů, proč jsme si tohle místo zamilovali.

Ponaučení pro příští životy …. koupit jen dům, který stojí uprostřed vlastního stohektarového lesa, kde nejbližší soused je 100 km daleko!

Punainen Talo - Červený Dům, dům ve Finsku, dřevostavba, Finsko

2 komentáře

  • Jana

    Zdravím Terezko 🙂

    doufám, že se Vám ruka hojí dobře!

    Pokud by mi soused při prvním (?) setkání vyhrožoval tak balím ……………. to nevěstí dobré vztahy………………….
    sousedka nemá koníčky a jenom slídí? Takových tu mám 🙂 vždycky jsem si myslela, že je to naše středoevropská specialitka. NIKDY to nepochopím, buď je mi dobře a pak mi nestačí délka dne na mé aktivity a nebo mi není dobře a to čekám, až mi zase dobře bude. Případně při tom čučím na net.
    Stromy – to bych v klidu nenechala. Jak okolí zjistí, že si dáte všechno líbit, bude zvyšovat tlak. Sousedova svoboda končí tam kde začíná ta moje, na to pozor. Ustupování není na nic jak nás přesvědčily dějiny… navíc já stromy sázím, kácení nesnáším 🙁

    Zlom v počasí – o půlnoci bez listí, ráno s listím (Vaše fotky). To se stalo dnes. Celý květen si vděčně říkám, jak je to parádní, že je pořád chladno, hurá, raději budu každý večer přikrývat pařeniště…… dnes ráno v 8 hodin vystoupla teplota na 31,5°C a už v tom lítáme :-((, už to do podzimu bude jenom hnusné, nesnáším vedro.. u vás to bude nejspíš nepoměrně kratší čas …..

    • Tereza Talvikki Metsola

      Také zdravím 🙂

      Ruka už je dobrá, už se zase rýpu v záhonech obouruč…

      Jo, my tehdy byli tak vyjukaní, že jsme nevěděli jak na tu výhrůžku reagovat. Hlavně krátce na to začalo naše peklo ve vztahu kvůli Pepy rodičům, a sousedé tak byli to poslední, co bychom řešili 🙁

      Pokácené stromy byl tak velký šok, že jsme se na nic nezmohli. Když jsme se konečně vzpamatovali, bylo tak trochu pozdě to řešit… respektive, došlo nám, že stromy nám to nevrátí, a hádat jsme se nechtěli… V té době ještě Pepa prosazoval, že bychom měli udržovat dobré vztahy. Dneska už i on uznává, že sousedy k životu nepotřebujeme, ale pravdu má pořád v tom, že žít tu s nimi budeme muset už napořád. Nemusíme se přátelit, ale šklebit se na sebe a snad i vyvolat nějaké naschvály by byla hloupost.

      Ty teploty jsou hrozné. Vedro nesnáším… a letos jako by to jaro prostě vůbec nebylo. Nejdřív stále zima, pak najednou skok o víc než 20°C. 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *