Dovolená 2026
Nějak jsme letos (takhle na prahu čtyřicítky, ve světě, kde není jisté co bude zítra) vyhodnotili, že je na čase nečekat až budeme mít všechny práce na domě hotové (protože nikdy nebudeme) a začít trávit víc času v přírodě, na výletech.
Našli jsme v relativní blízkosti domova pár krásných míst (můžu vám sem někdy hodit fotky, když budete chtít), ale především jsme se díky tomu zbavili pocitu, že se flákáme, a tak se nám konečně podařilo zrealizovat plán podzimní dovolené. Naše poslední dovolená proběhla před 9 lety, kdy z plánovaného týdne nakonec byly kvůli pracovním povinnostem jen 4 dny, na „pořádné“ dovolené jsme tak byli naposledy před 15 lety…… samozřejmě ve Finsku.
Dlouho jsme toužili vyrazit na podzimní cestu do Laponska s cílem stihnout podzimní barvy ruska, což se před dvěma lety skoro povedlo, ale kvůli práci opět neproběhlo. Loni nemělo smysl plánovat kvůli dokončování koupelny. Letos se poštěstilo, a víceméně nám i vyšlo počasí, a my karavanem vyrazili na sever.
Jelikož se obecně vyhýbáme lidem, neměli jsme v plánu ta nejprofláklejší místa na úplném severu, která jsou sice z fotek na podzim naprosto dokonalá, ale davy lidí jsou lákavé o poznání míň. Navíc jsme s volným týdnem nechtěli trávit příliš mnoho času na cestě, protože když si vygooglíte vzdálenosti, zjistíte, že je to faaakt daleko.
Protože jsem našla krásné záběry mokřadů v národním parku Pyhä-Luosto, dali jsme si místo za cíl s tím, že najdeme trasy po cestě, tak abychom se každý den dostali na nějaký výlet, a neseděli jen v autě. Pro plánování míst jsme použili web a aplikaci Luontoon.fi, kde kromě národních parků najdete i spoustu dalších okruhů a tras po celém Finsku, mnohé s fotografiemi a popisem terénu, náročnosti a vybavenosti.
První zastávkou byl národní park Salamajärvi v sousedním kraji (Etelä-Pohjanmaa).
Dorazili jsme večer a před tmou stihli jen krátkou procházku – Vasan kierros.
Druhý den jsme dali delší okruh – Metsäperäläisen taival.
Pepa v létě utrpěl únavové zranění achilovky, ještě měsíc před dovolenou prakticky nechodil, a protože jsme věděli, že je cesta hodně kamenitá, a navíc pršelo, bylo bezpečnější jít bez psů.
Místo je to krásné, ale bohužel nám zrovna vyšlo na neděli, takže spousta lidí, včetně rodiny s velmi hlasitými dětmi, kteří dorazili v sobotu už za tmy, dvě hodiny za stálého řevu dětí stavěli stan, načež řvaní pokračovalo ještě po půlnoci (podotýkám, že šlo o předškolní děti), a ráno začalo nanovo. Děti byly po finském způsobu naprosto skvěle oblečené a zvyklé běhat venku i za deště, škoda, že je rodiče nenaučili, že v lese se neřve.
Kvůli dešti ale naštěstí trasu šlo jen pár lidí.
Na parkovišti jsou místa pro karavany, wc, recepce s kavárnou, jedna noc pro karavan vyšla na 15€.
Po šoku z množství lidí jsme jako další zastávku náhodně vybrali Kupson Kutsu v Pohjois-Pohjanmaa.
Dorazili jsme už za tmy s plánem přenocovat na parkovišti před trasou, trochu nás překvapilo, že na parkovišti stálo auto. Jelikož bylo prázdné, kolem nic, bylo jasné, že někdo na trase nocuje. Parkoviště je přímo u silnice, ale kromě pár kamionů na silnici nebyl skoro žádný provoz, takže spaní naprosto bez problémů.
Brzy ráno nocující osazenstvo odjelo, nicméně přijela hned dvě další auta.
Jelikož bylo pondělí, trochu nás množství návštěvníků překvapilo.
Na trase najdete tři okruhy: 3,5 km, 5,6 km a 9,1 km.
Protože se Pepa cítil dobře, 3,5 km nám přišlo málo, a u nejdelšího okruhu se nachází jezero, dali jsme ten nejdelší… Trochu nás zarazilo, když jsme přepli mapu na vrstevnice…. upřímně se od parkoviště trasa vůbec nejevila jako náročná, ale když vám mapa říká, že bude kopec, věřte, že bude.
Co kopec, svah jak blázen. Z fotek vůbec není poznat, jak prudký byl, ale věřte, že je to ten typ, kde zakopnete jenom jednou.
Trasy navazují na sebe, takže se cestou můžete rozhodnout, kterou půjdete, a případně to vzít zkratkou nazpět. Na nejkratší trase se nachází laavu (grilovací místo) a sauna u potoka, vše k volnému použití. Střední pak navíc (když se konečně vyškrábete na ten kopec) nabízí další grilovací místo + vyhlídku. A třetí laavu najdete u jezera. U všech míst se nachází také wc.
Jen cestou k jezeru jsme potkali 4 lidi, včetně paní, která o trasu pečuje. Dáma v důchodovém věku s báglem běhá po kopcích, kontroluje značení a průchodnost trasy, která je v užívání i v zimě…. jak říkala, zrovna ruční pilou prořezávala nějaké popadané stromy, a přidávala na stromy barevné fáborky, protože klasické značení není po namrznutí viditelné…. Naprostý respekt.
U jezera jsme si pak na ohni připravili oběd. Kluci tam zvládli vyklopit misku s granulemi, tak jsme zvědaví kdo všechno se pak podivoval nad tou podivnou hromádkou v brusinčí.
No a tamní kompostovací záchod měl naprosto parádní výhled.
Na to, že jsme tuhle trasu plánovali jen tak mimochodem, jako odpočinkovou, jsme si fakt mákli. Měli toho dost i naši psi….
Trasa a grilovací místa jsou parádně udržovaná, příroda krásná, a jako obyvatele rovinatého kraje nás úplně dostal ten výhled…. takže budete-li mít někdy cestu kolem, určitě se stavte.
A pak už přišlo na řadu Laponsko, což samozřejmě nejlépe poznáte podle sobů….
… a plánovaný cíl cesty – Pyhä – Luosto.
dorazili jsme na noc, samozřejmě úplně vyšokovaní množstvím aut a karavanů (prakticky plné jedno parkoviště a polovina přilehlého kempu). Nevím co jsem čekala, když jsem do cesty plánovala národní parky…. no, asi možná s finskou rozlohou fakt, že lidé budou trochu víc rozlezlí a ne v takových počtech na jednom místě. Tak nic, no…
Popularitu místa samozřejmě chápu, v zimě je to navíc vyhlášené lyžařské středisko. Naneštěstí tak ale hlavní bod naší cesty – mokřad Tunturiaapa byl plný lidí.
Příčí se mi cizí lidi fotit, takže mi budete muset věřit, že fotky bez lidí jsou úhly, o které jsem se cíleně pokoušela, abych na fotkách měla jen přírodu. Na chodníčkách v mokřadu byl vyloženě dav. Páry nebo skupinky lidí každých cca 20 metrů. A protože trasa je okruh, který nemá daný směr, šli lidé oběma směry, takže vyhýbání na úzkých chodníčkách byl docela problém. K vyhýbání jsou na trase mnohá rozšířená místa, ale lidí bylo příliš, takže místa nestačila. Do toho hned několik psů, a celkový chaos, takže jsme byli rádi, že jsme naše psy s sebou opět nevzali. Vyhnout se s obřím psem cizím lidem na tak úzkých chodnících by byl fakt problém, nehledě na to, že Alvar má s chodníčky trochu problém – chodí opatrně, v momentě, kdy mu to uklouzne, se bojí jít dál a panikaří… takže naprosto zbytečný stres pro všechny.
Jinak co si budeme povídat, naprostá nádhera.
Jako přídavek jsme si pak dali rokli Isokuru. Z fotek bohužel nevynikne rozměr… člověk si tam opravdu přišel jako trpaslík.
Z rokle pak na kopec… tentokrát po schodech…. podle googlu je jich 447. Počítat jsem fakt nezvládla.
Sice s Pepou (kromě doby zranění) chodíme několik kilometrů každý den, jedno ale natrénováno nemáme….. kopce. U nás jaksi žádné nejsou, a stejně tak schody. Takže jsme si hned druhý den po sobě dali celkem do těla. Báli jsme se, jak to Pepa zvládne, ale kopce nahoru nakonec zvládl parádně, a úplně nejhorší pak byl sestup dolů zpět k autu.
Hele! Lidi! 
protiskluz 
V národním parku by toho bylo ještě mraky co navštěvovat, ale nám docházel čas, mělo se zhoršit počasí, a hlavně jsme fakt chtěli vypadnout někam, kde nebudou lidi….
Saarijärvi – Puolanka (Kainuu)
Kontrola předpovědi počasí nám řekla jak moc na jih se musíme vydat, abychom se vyhli slejváku. V aplikaci jsem si na mapě našla procházkovou trasu podle našeho gusta (jezero, délka něco přes 5 km, pokud možno stranou od města). Dorazili jsme už za tmy a v informacích nebyly fotografie místa, takže jsme neměli tušení, kam vlastně jedeme. Že je místo naprosto parádní jsme zjistili až ráno….
Parkoviště pro několik karavanů, ale byli jsme tam úplně sami. Laavu na břehu jezera. Trasa je označená jako saapasreitti (trasa na holínky) s neudržovanými chodníčky. Byla nicméně celá průchozí, jen je potřeba mít nepromokavé boty. Vyrazili jsme tedy zase bez psů.
Kolem jezera je hned několik míst s ohništěm. Naprosto krásná příroda. A absolutní klid.
Hned vedle (v dochozí vzdálenosti) se nachází menší jezero, které je taktéž možné obejít, ale nás už dohánělo špatné počasí.
Tak třeba příště. Tohle je rozhodně místo, kam bych se jednou ráda vrátila.
Valkeisen kierros (Lestijärvi, Keski-Pohjanmaa)
Další místo vybrané naprosto stejným způsobem. Opět bez fotografií, navíc úplně bez informací, jen z mapy je jasné, že je také plné chodníčků.
Slejvák nás chytil hned jak jsme vyšli, takže jsme kluky vrátili do karavanu a šli bez nich. Naštěstí. Chodníky byly plné listí a neskutečně to klouzalo.
Je to nádherné místo, anebo nám to tak možná jen připadá. Přiznám se, že jsem asi hodně zaujatá, protože ten typ přírody, který tady máme, je mi prostě nejbližší.
Pyhä-Häkki (Keski-Pohjanmaa)
Naše poslední zastávka a další národní park, podle čehož samozřejmě vypadala i koncentrace lidí.
Po příjezdu jsme s klukama dali kratší trasu – Mastomäen polku.
Tohle místo je pro (obří) psy naprosto ideální. Cesty jsou široké, pohodlné, převýšení jen tak trochu, ideální aby se člověk trochu rozhýbal, ale nic náročného. Příroda, tedy les, je tu hodně jiný, více mechový, ale najdou se i mé milované mokřady.
Při návratu stál na parkovišti autobus, vypadla z něj banda dětí s učiteli. Vzhledem k večerním hodinám bylo jasné, že v lese plánují nocovat. Dorazilo pár dalších aut a karavanů, ale byl klid a spalo se dobře.
Další den jsme vyrazili na Kotajärven polku.
Lidé se rozmělnili a kromě parkoviště jsme po cestě potkali už jen děti vracející se v malých skupinkách zpět.
A to bylo všechno. Z návratu domů nám bylo trochu smutno, ale u mě přetrvával pocit štěstí, že nemusíme opouštět Finsko, a na seznam mi přibylo několik oblíbených míst. Kromě trochy deště, který mi vadí prakticky jen kvůli brýlím, bylo počasí parádní. Podzim a pošmourné počasí miluju, takže to bylo jako ocitnout se v ráji.
Vrátili jsme se před týdnem a už bychom zase nejraději někam odjeli. Tak snad se poštěstí… zase někdy…. o něco dřív než za 9 let. A určitě se u národních parků budeme snažit trefit mimo hlavní sezónu…hehe…
Co říkáte, vyrazili byste na některé ze zmíněných míst, nebo jste snad už na některém z nich byli? Oslovuje vás severská příroda, nebo to není nic pro vás?
