Finsko, dřevostavba
O Červeném Domě,  Rekonstrukce

28. května

Den koupě našeho domu… letos slavíme už 7 let! Jooooo….!

Nějak se nám ta rekonstrukce protáhla…. Nééééé..!

Pamatuji si, že na začátku prací jsme to odhadovali na dva roky…. teď to vidím tak na dvě pětiletky….

A protože dům je (dle toho, co víme) z roku 1880, slaví letos úžasných 140 let!

Všechno nejlepší, Domečku!

Jelikož jsem si teď honila ego na sociálních sítích sdílením fotek „před & po“, nacpu je i sem…. tak jako pro rekapitulaci.. kdyby někdo náhodou nevěděl….

Ne, upřímně…. dělám to hlavně kvůli sobě (jako vždycky všechno, hehe..), protože občas mi přijde, že jsem to hlavně já, kdo jako by nevěděl.

Na domě se toho moc neudělalo už pár let a ovlivňuje mě to víc, než bych čekala. Ty stále chybějící lišty, které by prostor dotvořily, ale současně i chránily některá místa jako například laminátovou podlahu… ano, Linus, který při chůzi šoupe nohama, okopal včetně prahů i okraje podlah. Laminát je odloupaný tolik, že za lištu se to neschová. Naše hloupost. O trčící kabely v předsíni jsem si natrhla už pár svetrů, protože je příliš složité je přidělat ke zdi a zakončit vypínačem… Uklizeno, myslím doopravdy uklizeno, jsem neměla skoro 9 let. Nevím, jestli je to moje neschopnost, nebo to vážně je psem a starým domem, ale nedaří se mi to. I když…ono je to stejně asi jedno, když za pět minut projde Linus a na všech plochách je hned vrstva chlupů…

Takže když se já podívám na dům, vidím spoustu nedodělaných věcí, chyb, a prostě samá negativa. Přesto se občas tak nějak zastavím, lépe podívám, a říkám si, jak hrozně moc je ten dům krásný…

Ač jsem se do domu zamilovala hned po zahlédnutí fotografie v inzerátu, co pro mě doopravdy znamená, jsem si uvědomila až koncem druhého léta….

Myla jsem na rozbahněném dvoře nádobí, pod šíleným zeleným párty stanem, ruce v růžovém lavoru…. slunce příjemně hřálo, vzduch voněl, stromy šuměly větrem a zlátnoucí břízy pouštěly první lístky, které se vznášely vzduchem kolem červené fasády domu. Vyhrkly mi slzy…. z té krásy, z toho kontrastu listí se starou fasádou, ze šumu větru, z toho klidu….. z pocitu, který jsem nikdy předtím nepoznala….

.. nebylo a není žádné jiné místo, kam bych patřila, kde bych být měla. Tehdy i teď je vše správně, vše do sebe zapadá, vše dává smysl. Já dávám smysl. Hluboce miluji dům a místo, na kterém stojí. Chci ho milovat, chci ho chránit a respektovat. On na oplátku respektuje mě, dává mi pocit bezpečí, pocit sounáležitosti, stabilitu ve světě chaosu….

DOMOV.

Konečně dýchám… Dýchám v rytmu dechu našeho domu. Je živý. Hýbe se. Naslouchá, promlouvá, uklidňuje, objímá a konejší. Přijímá mou lásku a vrací ji ještě silnější. Jsem jeho součástí a on mou. Patříme k sobě.


Až jsem dojala sama sebe….. ale už jsem se vysmrkala, tak teď k těm fotkám….

Finsko, červený dům, starý dům, rekonstrukce staré dřevostavby

Tak mě teď ruce bolí ještě víc jen při pohledu na tu práci. A zase mi na chvíli dochází, co všechno jsme tu dokázali….

Naši snahu oceňují i druzí, za což jsem nesmírně ráda a chci poděkovat za všechny krásné komentáře a zprávy, které dostávám. Moc si toho vážím, obzvlášť ve dnech, kdy jsem unavená a v depresi z celé rekonstrukce a hlavně z faktu, že ještě není hotovo…

A když jsme u těch „před & po“ fotek, proměna naší kuchyně se dostala do jednoho z největších finských magazínů o bydlení.

Naše kuchyně v časopise

V textu se píše o průběhu rekonstrukce kuchyně… že když jsme dům koupili, chyběla tam podlaha, místnost byla plná hlíny a část trámů ve stěnách byla shnilá. Dům opravujeme víceméně vlastními silami, takže dokončit kuchyni trvalo 4 roky. Dům má starou ale současně svěží atmosféru, proto jsme chtěli, aby kuchyně byla moderní, ale nadčasová.

Fotky z rekonstrukce jsem dala na svůj instagramový účet. Onen časopis můj účet sleduje, takže zareagovali i na proměnu a kontaktovali mě, zda mohou v dalším čísle fotky otisknout. Jak jsem záhy zjistila, šlo o soutěž, které jsem se tedy ani neúčastnila… o to víc si vážím toho, že mě vybrali a sami kontaktovali.

Pravda je, že jsme dostali už čtyři nabídky na opravdové focení, a celé články do časopisů. Plus nás kontaktoval i jeden český časopis. Nadšení novinářů ale bohužel opadne jakmile zmíním, že rekonstrukce ještě není hotová.

Hodně mě to mrzí, protože po koupi domu jsem skupovala všechny místní magazíny, hledala inspiraci (která stejně k ničemu nebyla, protože se nakonec vždy řídíme duší našeho domu, ne fotkami z časopisů či internetu), a hlavně jsem začala snít o tom, že jednoho dne by v nich mohl být i náš dům…

A přestože vím, že je to hloupost… stejně občas v obchodě listuji časopisy a dívám se, jestli ho tam nezahlédnu….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *