Jestli nám přišlo, že jsme toho v roce 2015 zvládli málo, pak rok 2016 byl tragédie největší.

Přesto ale byly naplánované i velké věci…… Tepelné čerpadlo!

Je sice nutno přiznat, že topení v krbu jako jediný zdroj vytápění je fakt romantika, ale určování teploty kouknutím na teploměr je rozhodně příjemnější, než když člověk pozná jestli mrzne (a jak moc) stoupnutím na podlahu bosou nohou, případně tím, jak moc se mu v ložnici páří od pusy, či jak moc zhoustla/zamrzla voda v lahvi na nočním stolku.

Tak totiž vypadá realita života když uhodí finské mrazy.. Zima, kdy dva měsíce není tepleji než -25°C a pak přijdou dva týdny s -37°C. To pak nastává moment, kdy topíte 24 hodin denně, vstáváte v noci přikládat, a přesto je v místnosti s krbem sotva 11 až 13°C, a v ložnici krásná 0. Když ráno vstáváte, musíte si nejprve stáhnout oblečení ze židle do postele, aby se trochu ohřálo a dalo se do něj obléct….. Pokud člověk odhodí na zem např. ponožky, musí je ráno omlátit o pelest postele, aby vůbec povolily. Takový způsob života má obrovské kouzlo, a také umění zpřeházet člověku všechny priority…. Tím spíš, když za daných podmínek máte vstávat v 6 ráno (rozednívá se někdy po 9., světlo je až tak v 10), lézt do vymrzlého auta, a v něm pak (stále ve zmrzlém stavu) jet skoro hodinu do školy. Nebudu lhát…. jezdila jsem se tam ohřát… tedy když zrovna startovalo auto….. protože při teplotách pod -34°C už ani neškytlo. A to je zase krásná věc na Finsku…. Píšu do školy – nepřijedu, nestartuje mi auto. Odpověď – žádný problém.

No a když už jsem do školy zvládla dojet, slýchala jsem lichotky typu, že jsem cítit jako komín.

Víte jak jsem psala, že topeniště krbu bylo špatně opravené a začalo se časem rozpadat…? No, tak samozřejmě se rozpadlo v době, kdy se nedalo přestat topit a problém opravit. Jak jinak. V topeništi je několik otvorů, které nasávají horký vzduch do průduchů vedoucích pod celým krbem, nahřívajících celou konstrukci. No, a cihly kolem jednoho z otvorů postupně odpadly a vznikla obrovská díra, která měla negativní vliv na fungování úplně všeho. Výsledek – krb čoudil. Často a hodně. Bylo tudíž jedno, jestli se člověk umyl, jestli vypral prádlo. Všechno smrdělo kouřem.

Tepelné čerpadlo jsme tak vnímali jako spásu. Vrt, 196 metrů hluboký, nám firma specializovaná na vrtané studny a vrty pro čerpadla připravila už předchozího léta… pro samotné čerpadlo jsme však museli nejprve připravit technickou místnost (no, spíš pidi-komoru), protože krom izolace nebylo na podlaze nic uděláno… Mákli jsme tedy se zaklopením podlahy, topením a přípravou pro lino. Na pokládku lina jsme si objednali řemeslníka. Asi proto, že máme rádi odfláklé věci, které nejdou opravit. A tak den před instalací čerpadla položené lino sice vypadalo hezky, ale odtok uprostřed místnosti je jen na ozdobu (protože je výš, než zbytek podlahy). Aneb, proč si neudělat díru uprostřed místnosti jen tak. Na předělání nebyl čas, hned následující den dorazili další „profíci“. Nebýt Pepy, který s nimi čerpadlo, bojler a ostatní křusky zapojil, včetně veškerých trubek, asi by to připojovali ještě dnes..

• 

• 

• 

• 

• 

Ale aby nebylo vše jen k naštvání, ozval se přítel našich sousedů, od kterého jsme získali náš příborník, a nabídl další kus nábytku k odvozu….. starou lavici. Myslím, že se jí také zbavili kvůli barvě nátěru, protože když jsme ji vyzvedávali v domě, kde původně stála, nepasovala barevně vůbec k ničemu, a rozhodně by ji člověk neoznačil za krásnou….. Ovšem jen do doby, než jsme ji přestěhovali k nám. Teprve u naší šedé zdi vynikla její krása a úžasná barva, a je to jedna jediná barevná věc, která v našem domě zůstala další roky, a přesto nijak neruší, ani se neokoukává.

Nicméně… po instalaci čerpadla Pepa odletěl a zanechal tu tesknícího Linuse…

• 

• 

Koncem března jsem zdárně ukončila školu…. přestože jsem totálně propadla u jedné části zkoušek (které trvaly týden!!)… Smutné je, že nikdy nezvládnu udělat oficiální test z finštiny potřebný k získání občanství. Jeho součástí je totiž i ona pro mě nezvladatelná část – mluvení. Nejedná se totiž o rozhovor s osobou, ale o nahrávku s otázkami, na které člověk odpovídá do mikrofonu. Na odpověď na každou z otázek je navíc vyhrazený čas, po který by člověk měl hovořit. Jak mi bylo vysvětleno, je jedno, co a jak člověk říká, hlavně by měl mluvit celou dobu nahrávání a nenechat ani vteřinu volnou. A to je něco, co prostě neumím. Rozhovor z mé zkoušky vypadal nějak takhle:

Do třídy přišla nová studentka… byla to Češka, jmenovala se Markéta.

Já: Panebože!

Markéta jakože přišla k mé lavici a ptá se: Jé, máš tu volno?

Já: Nemám!

M. si jakože přisedla (jako vážně?!!) a začala cosi vyprávět, přičemž to byl přesně ten druh informací, při kterých se mi vypínají uši.

Ticho…. jo, asi jsem měla něco odpovídat… na co že se to ptala? Nevím.. takže mlčím.

M: No a jak se ti tahle škola líbí?

Já: Super, no. ……….

Ticho… nahrávání stále běží…. říkám si, co asi člověk může tak dlouho odpovídat na tak blbou otázku.

M: Já jsem tak ráda, že si mám s kým promluvit. Ještě tady nemám moc kamarádů.

Já: Se ani nedivim…

Ticho… asi dvě minuty…. už vůbec jsem nechápala, cože jí na to jako mám odpovědět. Měla jsem chuť jí říct, že je blbá, ať jsi jde sednout jinam, ale došlo mi, že to stejně ničemu nepomůže.

M: No a co děláš ráda ve volném čase?

Já: Sedím sama doma a užívám si, že na mě nikdo nemluví.

Ticho…………………………

M: Jé, a tak můžeme něco podniknout po škole.

Já: No, tak to ani náhodou!

Ticho……….……..

M: Super, tak se uvidíme!

Já: ?!?!??!!!!!?!!?! …

a víc jsem nestihla. Nahrávání naštěstí skončilo těsně před tím, než jsem dostala hysterický záchvat.

Celý rozhovor měl dohromady asi 30 minut… tohle je jen malá část, kterou si pamatuji… Nicméně představa, že něco takového budu muset podstoupit znovu a navíc na tom závisí zda dostanu občanství či nikoliv………. Hmm…. asi si ten český pas zatím nechám.

Pepa začátkem dubna přiletěl z Čech (jo, zase tam byl) a po pár dnech jsme sedli do auta a vyrazili tam zas, tentokrát společně.

A zcela překvapivě jsme se tam zasekli do konce června. Po příjezdu domů zvládl Pepa s pomocí kluků poštelovat dveře, aby se samy od sebe neotevíraly. Postavili jsme nově zakoupený zahradní nábytek. Dojeli jsme vyzvednout nového člena rodiny – mého VW Brouka, zvaného Brebera….. a dokonce jsme zvládli vyjet s ním i na pár výletů, než Pepa zase odletěl.

• 

• 

• 

• 

Ten rok byl víc než 7 měsíců pryč.

Ale bylo léto a protože žijeme v zemědělské oblasti, není nouze o nějaké ty chuťovky. Jeden ze sousedů spolu s jeho bratrem vlastní jahodová pole. Tehdy asi 25 hektarů. Sbírat je jezdí každé léto stovky lidí z Polska či Ukrajiny. A protože přes léto tu slunce svítí dlouho do večera, dozrávají jahody rychle a jsou neuvěřitelně sladké. Pětikilovou krabici by člověk snědl skoro na posezení…

• 

• 

Pepa se v srpnu vrátil, ale pak hned odletěl. A já v září začala kurz švédštiny. Na rozdíl od toho finského jsem nemusela jezdit tak daleko, ale střet s realitou byl fakt tvrdý.

Mentalita švédsky mluvících Finů (my jim škádlivě říkáme Švédi) je pro mě vážně nepochopitelná. Hned v prvním týdnu školy jsem stihla projít všemi stádii vzteku, hysterie, šoku, vzdoru i zoufalství. Zároveň jsem zvládla naštvat pár učitelů a hodně se znelíbit. Už první den jsem se totiž znelíbila své „třídní“, když jsem svou adresu do formuláře o studentech vyplnila ve finštině. Naše vesnice má stejně jako spousta jiných dva názvy (v obou jazycích). Já automaticky napsala ten finský. Učitelka mě donutila, přes mé námitky, že jsme přeci ve Finsku, adresu vygumovat a přepsat. Následně začala vyprávět o sobě, a jak má ráda Stockholm, protože tam nikdo nemluví finsky (to už mi pěnila krev), a jak je důležité se v téhle oblasti učit švédsky, že finština je zbytečná… atd…. načež jsem si zatla nehty do stehna, protože jsem měla chuť si finsky zanadávat. Co se však ukázalo jako nejhorší, byl fakt, že tímhle způsobem probíhaly všechny hodiny, a ještě k tomu jsme se nic nenaučili – po třech týdnech jsme stále opakovali pouze abecedu. Tento kurz byl placený, opět několik hodin denně, pět dní v týdnu, a já jsem vážně už moc stará na to, aby mě bavilo se ve škole flákat. Požádala jsem tedy o přestup do skupiny už pokročilejších. To mi bylo umožněno a byla jsem vhozená, sama nemluvíc, do skupiny lidí, kteří už dokázali dost dobře povědět o sobě a o tom, co předchozího dne dělali. Začátek tak byl těžký, musela jsem dohnat spoustu věcí a přitom stíhat novou látku, ale potkalo mě štěstí v podobě té nejskvělejší učitelky, jakou bych si mohla přát. Carola mě nechala dýchat a v klidu dohnat věci, které jsem neznala, ale později to byla také ona, kdo mě v pravý čas začal tlačit do lepších výkonů. Po xy letech snažení naučit se finsky se švédština zdála strašně jednoduchá. Což jsem také na rovinu řekla Carole, když nechápala, že se učím tak rychle. Neurazilo jí to, naopak…. dodala jen – amen. A tak pokračovalo celé mé studium.

Když Pepa zase jednou přiletěl (skoro už jsme s klukama zapomněli jak vypadá), podařilo se nám sehnat stará okna do verandy. Ten obdélník, co byl předtím na vnější straně fasády, byla lepicí páska, kterou jsem naznačila velikost oken, kterou si představuji. Přišlo pár chytrých na návštěvu, že prý tak velká okna mít nemůžeme… ale coby ne. Já je taková naplánovala, takže taková budou. A fakt jsme je našli. A jeli pro ně asi 150 km daleko. Ale byl to typ oken, který jsme chtěli – stará, v přibližně odpovídající velikosti, dva identické kusy! Vyřízli jsme pro jedno z nich zkušebně díru v izolaci…. a tím to skončilo, protože okna bylo třeba přesklít. Takže jsme díru zakryli igelitem a dělali jakoby nic.

• 

• 

• 

Následovalo obložení zdi v předsíni. Je to jediná místnost, kde jsme nemuseli všechny zdi izolovat, a tudíž jediná s odhalenými trámy. Jednu stěnu jsme se však rozhodli obložit, abychom měli kam věšet kabáty, aniž by byly plné suchého mechu, kterým jsou trámové zdi proložené.

• 

• 

Načež Pepa odletěl… a já oškrabala strop v předsíni (ne, ruce se mi ještě neuzdravily, děkuji za optání…) což mi trvalo asi 4 dny! (ta barva fakt nešla dolů), a pak jsem se vrhla na nátěry..

• 

• 

• 

• 

Mezitím ve škole ze mě byl opět šprt a premiant třídy (na což, zdá se, stačí jen nebýt ignorant jako ostatní). Jak jsem si brzy všimla, bylo to to jediné, co mě zachránilo před šikanou. V téhle skupině se totiž objevilo pár lidí, obzvlášť jedna Bosňanka, která se mnou okamžitě začala mít problém, přestože se mnou nikdy nepromluvila ani slovo !?!…. ovšem, naštěstí si netroufla. Když jsem žila v Čechách, měla jsem s tímhle typem lidí problém naprosto všude. Zajímala jsem se o Finsko, takže jsem byla divná. A naprosto nepochopitelně jsem za divnou i tady, ve Finsku. Protože v tomhle našem švédákově se respekt k Finsku a finskosti necení. Tady se sledují švédské TV kanály, čtou dovážené švédské časopisy a noviny, chodí do švédských školek, škol, gymnázií, žije v čistě švédsky mluvících vesnicích a menších městech, finština a Finsko se tu nenávidí, miluje a vyzdvihuje se tu Švédsko, a když pak přijde někdo finsky mluvící, tak mu většina lidí samozřejmě nerozumí. Sotva 6% jich je, „Švédů“, v celém Finsku. A v každých volbách propagují dvojjazyčnost všech obyvatel, ale zapomínají, že sami by se tím pádem museli naučit finsky. No, a pak se do podobné komunity přistěhuje někdo jako já. Jak řekla Carola….. o Finsku toho vím víc než většina Finů, finsky mluvím lépe než se většina švédsky mluvících kdy naučí, a nejhorší ze všeho… švédsky mluvím s finským přízvukem. Vlastně se divím, že mě v téhle oblasti, kde je každý lovec (čti pytlák), ještě nikdo nepicnul 🤣🙈.

Pak se staly další dvě velké události! K dřevěné lavici nám ve stejné barvě přibyla skříňka, kterou jsem hned využila a postavila si na ní svůj počítač. Po několika letech hrbení se u notebooku, který se mi navíc rozpadl, jsem konečně mohla sedět bokem a hrbit se u skříňky s počítačem! 🤣🤣

A ten druhý zázrak.. ještě větší….. příprava na plánovanou kuchyň…. a dřez!! Po 3,5 letech mytí nádobí v lavoru, z čehož většinu času jsem musela vodu nejprve uvařit v rychlovarné konvici, a dříve dokonce na ohni, dřez…. opravdový dřez. U kterého se dá stát s rovnými zády. Ze kterého se dá voda vypustit do odpadu. Můj několikaletý sen!

❤️❤️❤️

• 

•