Punainen Talo - Červený Dům
Rekonstrukce

Rekonstrukce V

V následujícím roce – tedy v roce 2015, se toho na domě příliš nestalo. Od chvíle, kdy si Pepa postavil do rohu obýváku svůj stolní počítač, prakticky od něj nevstal. Pepa pracuje pro firmu patřící mé rodině. Nějak se nedá říct přesně, co tam dělá, protože vlastně dělá všechno. Ve chvíli, kdy lidé začali přicházet na to, že umí vše, rozumí všemu a navíc je výkonnější než deset jiných dohromady, začala mu přibývat další a další práce… Když ve firmě někdo končí, nikdo nehledá náhradu (nebo se nepodaří najít), dotyčný odejde a najednou není nikdo, kdo by danou věc uměl…..teda, joo….Pepa. A protože to klape, práce je udělaná a perfektně, nikdo náhradu nehledá už vůbec. A pak dá výpověď další člověk….jejda, kdo to teď bude dělat….hele, Pepo!…. A tak Pepa dělá práci za pět lidí, DOSLOVA!

Já se zvládla přihlásit na pracák, protože jsem konečně měla čas hledat si zaměstnání. Ty dva předchozí roky jsem na otázku – A co děláš?, odpovídala – Opravuji dům. Paradoxně to nikomu nepřišlo jako dostatečně náročná činnost, aby chápali, že časově ani fyzicky už prostě nejsem schopna dělat cokoliv jiného…

Práce se nenašla…kdo by se divil. Tak jsem si alespoň domluvila studium na jedné ze škol v nejbližším velkém městě (Vaasa). Jde o školu nabízející vzdělávání pro dospělé… v mém případě šlo o „integrační kurz“ pro cizince. Janne s manželkou Aijou se málem potrhali smíchy, když jsem se jim zmínila. Aija prohlásila, že neví, co na mě chtějí integrovat, když jsem finštější než většina Finů…pak se naprosto vážně zeptala, jestli tam nebudu spíš učit? …No, určitě ne. Navíc šlo víceméně o intenzivní kurz finštiny – 5 dní v týdnu od 8 do 14 hodin….tedy žádné flákání. Nicméně po pohovoru na oné škole, vedeném komplet ve finštině, mi bylo oznámeno, že mluvím lépe než jejich absolventi….čemuž jsem moc nerozuměla, protože moje finština byla celkem příšerná. Ano, uměla jsem něco málo už když jsme se přistěhovali a za ta dvě léta se celkem rozmluvila, ale přesto jsem se rozhodla kurz absolvovat, především z důvodu každodenního kontaktu s finsky mluvícími. A protože kurz začíná od naprostých základů, dostala jsem odklad do září, kdy bych se měla přidat do již „mluvící“ skupiny.

V květnu se blížil náš odjezd do Čech (achjo, zase), takže jsme na poslední chvíli naháněli, co udělat, aby alespoň něco bylo hotovo…. totiž, každý se zase bude ptát, jak jsme pokročili a chtěli jsme mít alespoň něco málo o čem povyprávět.

Pokračovali jsme tak s podlahou v kuchyni. Bylo třeba roztahat elektriku a přívod vody, nafoukat izolaci a podlahu zaklopit. Zvládli jsme to v rekordním čase. Hlavně proto, že místnost byla vyklizená a nemuselo se stěhovat věci ze strany na stranu, jako tomu bylo např. u obýváku.

Do Čech jsme odjeli v půlce května. Vrátili se 11. srpna. Celé léto jsme tak byli v Čechách. Prostě na Pepu hodili ještě spoustu další práce a my se zasekli na 3 měsíce! Přišli jsme tak o nejkrásnější čas roku, světlé noci a především o jedinou příležitost udělat co nejvíc práce před příchodem mrazů.

Uvítala nás džungle…jak jinak.

A pak práce zavolala Pepooo! A ten sedl na letadlo a ještě koncem srpna odletěl. Odletěl a nechal mě tu. Poprvé úplně samotnou v našem rozhrabaném projektu. Zůstala jsem tu na to sama a měla pocit, že po promarněném létě musím před začátkem školy ještě co nejvíc stihnout.

Před odjezdem do Čech se nám ozval jeden z přátel našich sousedů, se kterými se vídáme. Začal vyklízet dům po rodičích, který bude prodávat, a nabídl nám starý příborník. Skříň měla odpornou kombinaci žluté a hnědé. Ale řekla jsem si, že z ní možná něco zvládnu udělat, a tak jsme ji vzali. Dostali jsme ji dokonce zadarmo…. určitě kvůli té hrozné barvě 🙈😂

Na konci srpna jsem se tak vrhla na renovaci právě té skříně. Bohužel jsem se na to opravdu vrhla a zapomněla tak udělat fotky původního stavu. Chtěla jsem ten odporný nátěr oškrabat tak moc, že jsem nad tím ani neuvažovala. Pět dní to trvalo. Oškrabat tu jednu skříň. Ruce mě bolely a pálily…skříň stále vzdorovala. Nátěr nebylo možné nahřát horkým vzduchem, protože šlo o plastový nátěr, který se po nahřátí změnil ve žvýkačku a slepil nářadí se skříní k sobě. Muselo se přistoupit k hrubé síle a prostě servat ten hnus dolů.

Když už jsem byla u toho nábytku, rozhodla jsem se z dřevníku přestěhovat do domu starou komodu, původně dýhovou, ze které už vlhkostí odpadla dvířka. Jak jsem zjistila, komoda váží víc jak já, a na začátku jsem měla problém pohnout s ní jen pár centimetrů po podlaze v kůlně, ale já se rozhodla, že ji přestěhuji…a tak jsem ji prostě přes celý dvůr doopravdy odtáhla.

Pak bylo třeba oškrabat ještě několik okrasných rámů kolem oken, které se předchozího léta nesundaly z fasády a zůstaly tak s původním nátěrem. S už tak bolavýma rukama jsem tedy ještě dalších několik dní škrabala rámy oken. Když jsem skončila, ruce jsem měla nateklé do dvojnásobné velikosti a podle bolesti mi bylo jasné, že tady už nejde o přetažení, únavu ani namožení, ale že jsem totálně a regulerně v háji…

Což mi tedy nezabránilo v tom, abych ony dvě skříně natřela

Příborník je naštěstí dvoudílný, zvládla jsem ho tedy i sama přestěhovat na místo… a sama umístit vrchní díl.

V září jsem začala jezdit do školy (dohromady asi 110 km denně), snažit se „integrovat“….i když v mém případě šlo spíš o snahu o socializaci – ne příliš úspěšnou, nebudu lhát… Ale potvrdilo se mi, co už jsem věděla z minulosti, že finští učitelé jsou prostě nejlepší. Zároveň se ze mě stal šprt a premiant třídy – učitele ze střední by trefilo, kdyby slyšeli, jak krásně o mně ti finští mluvili. A ne, nijak moc jsem se neučila…pouze mě u toho nikdo nešikanoval, a už vůbec ne učitelé, takže mi to prostě tak nějak přirozeně šlo..

Pepa byl po návratu nervózní, že se nestíhá nic na domě, takže jsme alespoň natáhli vodu a zaizolovali podlahu v koupelně.

A takhle mimochodem vypadala naše obytná místnost…a naše „kuchyňka“

Dál bylo třeba uzavřít verandu.

Důvody (problémy), proč jsme se rozhodli nepostavit repliku původní otevřené verandy, jsou hned dva. Staré vchodové dveře netěsní, kolem dokola jsou díry, kterými táhne, a bylo by tak třeba je vyměnit za dveře nové, což pro nás nepřicházelo v úvahu. Druhý důvod je ten, že předsíň je místnost průchozí, a jakákoliv obuv, či jiné věci, které se ocitnou na podlaze, skončí psími kluky rozkopané po půlce domu. Zároveň jsem chtěla mít možnost, kde např. usušit psa, otřít mu nohy apod. aniž bych to musela dělat uvnitř. Krytá vytápěná veranda tak vyřešila oba problémy.

Začalo se se střechou, protože tu do té doby tvořil pouze igelit. Respektive, střechu jsme zateplili a zaklopili, ale plánovanou krytinou jsme nedisponovali, takže nakonec se to zakončilo zase igelitem. Pak přišly na řadu naše krásné dvoukřídlé dveře, které jsme našli přes inzerát a narychlo pro ně jeli 150 km daleko.

Punainen Talo -  Červený Dům

A pak…..další ze zázraků…..náš první vypínač!

Do té doby v onom místě pouze čuměl drát ze zdi. Zároveň se pak už nemuselo šmátrat nikde po kabelech od pracovních lamp.

Jen tedy aby byl vypínač k něčemu, je potřeba mít světla. A ta my samozřejmě neměli.

A protože jsme nechtěli vrtat do stropu kvůli dočasným lampám a nedokázali jsme odhadnout, kde budou světla v budoucnu, až v místnosti skutečně bude obývák, využili jsme plánovaná světla nad okny, rozvedli podlahou v podkroví kabely, umístili nad okna zásuvky, a vypínač připojili k nim.

Ve škole jsme mezitím dospěli k praxi. Dostali jsme za úkol najít si na 6 týdnů pracovní místo, kde bychom mohli potrénovat jazykové dovednosti.

Já našla místo v hlavní městské knihovně ve Vaase. Píšu hlavní, protože Vaasa má knihoven 8 + autobus (na cca 68 tisíc obyvatel).

Dostala jsem místo v dětském oddělení, protože to se mělo stěhovat na jiné místo v budově a byla tak strašná spousta práce s přesunem i reorganizací.

Punainen Talo -  Červený Dům
Mumínkovský hrneček

Mezitím Pepa zvládl znovu odletět.

Přes svou asociální povahu jsem si tuhle zkoušku strašně užila, potkala pár fantastických lidí, v knihovně pracujících, kteří mě mezi sebe přijali jako sobě rovnou. Při odchodu jsem na rozloučenou a na památku, kromě úžasného písemného hodnocení pro školu, které jsem dojetím obrečela (ještě nikdy nikdo mi nepřipsal tolik pozitivních vlastností a dovedností), dostala i krásný dárek…. mumínkovský hrneček a přání.

A pak už byl zase prosinec, a šance na větší úspěchy s renovací mizela v nenávratnu, alespoň pro tento rok. Zvládli jsme však ještě zateplit verandu, obložit palubkami (tradiční zdobená verze zvaná helmipaneeli), položit podlahu, vymalovat a umístit další vypínač!!!!!! a světlo.

A víc jsme nestihli…. a ani se nám už nechtělo… zatopili jsme si v krbu, dali hřát na oheň konvičku se svařákem, do ohně kaštany, a prostě jsme jen byli…

❤️❤️❤️

2 komentáře

  • Vendula

    Ahoj, díky za skvělé povídání o vašem domě i za to, že jsi nás pustila do svého soukromí. Za mě určitě pokračuj v povídání o rekonstrukci, ale také by mě moc bavilo čtení o mentalitě obyvatel Finska, celkové sociálním podmínkách a tak 🙂 děkuji a at se daří.

    • Tereza Talvikki Metsola

      Děkuji za tip. Určitě se chystám napsat pár příspěvků na téma života ve Finsku…jen je teď třeba je nějak smysluplně vložit mezi vzpomínání na rekonstrukci a přitom se nezamotat v čase a souvislostech, o kterých jsem ještě nepsala, ale v rámci rekonstrukce budu 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *