V první řadě chci ještě jednou pogratulovat výhercům, a také poděkovat za tu ohromnou spoustu komentářů k předchozímu článku. Doufám, že jste si soutěž užili, protože já moc… Jeden z důvodů je ten, že je to opravdu efektivní způsob jak vás doopravdy přimět komentovat.

Nesnažím se tu nahnat komentáře, ani aktivitu na blog, to vůbec. Mě na vašich komentářích nejvíc baví, že konečně alespoň trochu poznávám lidi na druhé straně… lidi, které za normálních okolností znám jen jako čísla v analytice webu. Já vidím, kolik vás sem chodí, co čtete, jak moc… ale ve výsledku jsou to jen čísla, bez zpětné vazby, bez reakce, bez osobnosti.

Možnost přečíst si něco málo o vás, o tom, jak třeba úplnou náhodou znáte věci, o kterých píšu, máte nějaký kus Finska doma, nebo dokonce máte k Finsku vztah, či nějakou zkušenost, je naprosto fascinující a dělá mi to obrovskou radost.

Myslím, že vy už mě nejspíš docela dobře znáte, protože jsem typ člověka co na sebe vykecá kdeco, a můj styl psaní je také dost vypovídající. Oproti tomu já o vás vím naprosté minimum a určitým způsobem je mi to líto….

Ráda bych vás trochu víc poznala, a rozhodně mě zajímá například to, jak jste mě (a blog) vlastně objevili….?

Jsem doopravdy vděčná za každý komentář, protože mě někdy upozorníte na věci, které by mi normálně nedošly… V případě předchozího článku jsou takovou věcí barvy.

Přiznám se, že jsem nevědomky svými fotkami vytvořila iluzi, že finský design postrádá barvy, za což se moc omlouvám. Pravda to totiž není.

Jestli nějaký severský design hýří vzory a barvami, je to rozhodně ten finský. Třeba takové Marimekko se svými pestrobarevnými vzory, kdy běžná barva mého oblíbeného textilu ve vzoru Unikko je výrazná červená. Iittala se svou širokou škálou barev skla i porcelánu nezůstává pozadu, viz. letošní novinky v barvě ametystové fialové. Hrnečky s Mumínky seženete ve všech barvách a motivech, na které si vzpomenete, a Pentik vyniká především překrásnými květinovými vzory.

Problém je v tom, že jsem se v článku rozhodla použít vlastní fotografie místo těch oficiálních stažených z internetu, a já osobně barvy v interiéru příliš nezvládám, proto je povětšinou nekupuji.

Není tajemstvím, že pořizovací cena produktů zmiňovaných značek je opravdu vysoká, což je další důvod, proč si pořizuji jen věci a barvy, o kterých vím, že je budu pravidelně používat. Měla jsem a mám doma překrásné barevné kousky z Pentiku, ty ale používám jen jednou do roka, jestli vůbec, protože častěji na ně není nálada. Současně mám ráda možnost kombinovat série i značky, a proto pořizuji jen produkty, u kterých jsem si jistá, že budou ladit s věcmi, které už doma mám.

Vím, vytvářím si takovou svou barevnou „nudu“, ale po dlouhém trápení jsem přišla na to, že je to jediný způsob jak zklidnit vlastní přehlcenou mysl.

Paradoxně nejvíc barev v interiéru míváme na podzim. Nejméně v zimě.

Nemohu mluvit za seveřany, ale po letech života tady si myslím, že jediný efektivní způsob jak si za dlouhých zim zachovat zdravý rozum, je se se zimou sžít.

V zimě mám v interiéru ráda „ticho“. Bílá a odstíny šedé…. případně v kombinaci s tmavě zelenou….. tak jako zmrzlý les za našimi okny. Nevím proč, ale to barevné ticho mě neuvěřitelně uklidňuje a nějakým způsobem mi připadá, že mnohem lépe vnímám přírodu kolem nás. Severská zima nutí člověk zpomalit, zklidnit se. A barevná harmonie interiéru s exteriérem je pro mě balzámem na duši. Miluji ranní modrošedé šero s hrnkem voňavého kafe před roztopeným krbem. Mé milované modrošedé ticho.

V zimě, když napadne sníh, příroda zdá se být o kus blíž…. Sněhem obalené stromy a keře jako by se stávaly součástí interiéru. Neumím to vysvětlit. Je to zvláštní pocit harmonie a propojení s přírodou, se zimním tichem. Dům se v zimě zdá být mnohem menší, útulnější a vřelejší. Život v zimě je tu jako pevné objetí pod závojem sněhu.

Zamrzlou přírodu doplňuje oheň v krbu, měkké světlo svíček, voňavý kořeněný čaj a zas a znovu ticho. Ach, to ticho!

---

Co se ještě týká komentářů k předchozímu článku…. chtěla jsem v souvislosti s nimi sepsat i něco o Vánocích ve Finsku. Dokonce jsem i začala psát.. než se zase věci posr…

Minulý čtvrtek jsme totiž servali Alvara hrobníkovi z lopaty…

Začalo to ve čtvrtek, kdy vyzvrátil plné břicho granulí.

Stane se. To on takhle běhá, hraje si, pak se běží najíst, přičemž vyluxuje celou mísu najednou, a samozřejmě pokračuje ve zlobení… Že v tom cirkusu, co tu s Elielem nadělají, jeden z nich vyklopí co zrovna sežral, není nic divného.

Jenže v noci si přišel lehnout k nám, k posteli. Nad ránem už se nám do postele sáčkoval. Dopoledne, když jsme vstali, jsme ho z postele už prakticky nemohli dostat. Vyzvrátil všechnu vodu, kterou vypil, odmítal cokoliv jíst, byl čím dál apatičtější. Po konzultaci s chovatelkou a pohledu na to, jak se stále zhoršuje, jsme vyrazili na veterinu.

Dlouhé čekání, rentgen, a urgentní přejezd na velkou kliniku.

Na kliniku, kde jsme přišli o Orffa, a kam jsem přísahala, že už nikdy nevkročím.

Rychlá konzultace s doktorkou, oznámení, že evidentně něco je ve střevech, v žaludku, dost možná počátek torze… tedy okamžitá operace.

Bylo nám jasné, že nejspíš sežral co neměl. Aby ne, když skoro 24 hodin denně ti dva nedělají nic jiného, než že žerou a likvidují věci. Z rentgenu ale nebylo poznat o co konkrétně jde, a jak zlé to je. Bez operace nulová šance na přežití. S operací…. no, prý riziko je vždy i u mladých psů. Problém je, že my nemáme psy, ale vlkodavy.

Takže moment absolutní bezmoci, strachu a paniky. Odváděli si ho, nechtěl jít, ale nakonec se za ním dveře zavřely.

Vzali nám ho. Přes čtyři hodiny jsme čekali ve strachu, že už ho nikdy neuvidíme, v hlavě všechny ty historky o vlkodavích štěnících, o které lidé přišli přesně z toho samého důvodu.

Čekání bylo úděsné, ale nakonec nám bylo sděleno, že operace proběhla úspěšně, Alvar je stabilní, a další den si ho už budeme moci odvézt domů. Odjížděli jsme tak domů jen s Elielem, kterého jsme měli s sebou.

Prvních 12 hodin je nejkritičtějších, Alvar je naštěstí zvládl dobře a ráno už nám volali z kliniky, že máme kluka připraveného k vyzvednutí.

Přebírali jsme si vystrašenou hromádku neštěstí s řezem přes celé břicho. Museli otevřít jak žaludek, tak i střeva.. a ta dokonce na třech místech. Nalezený materiál – vlna/plastová pěna, provázek…..

No, a tak jsme kromě kusu koberce asi našli i jednu záhadně ztracenou vložku z plstěných papučí.

U vlkodavů je jakákoliv operace riskantní. I u těch mladých, protože stále velmi rychle rostou, a při nechutenství, či neschopnosti jíst, velmi rychle ztrácí energii, dehydratují se. Současně jsou už ale jejich těla obrovská, což klade velké nároky na krevní oběh a srdce. Když přežijí narkózu jako takovou, snadno podlehnou infekcím, a pro mnohé je smrtelným už jen stres z celé situace.

Alvar to dal.

Dnes, skoro po týdnu od operace, stále není vše úplně jisté, ale už jsme minuli nejkritičtější časové úseky.

Pořizovali jsme si další psi s vědomím, že o ně jednoho dne zase přijdeme, a že to zase bude příliš brzy. Vždycky je to příliš brzy.

Ale prospekt ztráty sedmiměsíčního štěněte je úplně jiný level, a přiznám se, že další část mé duše v den jeho operace umřela.

Kluk se však má dobře. Až moc…. zmetek.

Už zase krade a ožírá papuče, ponožky, a cokoliv dalšího najde…. až je mi líto, že mu v nemocnici na břicho nenašili zip, hodně by se tím usnadnilo odstraňování sežraných předmětů.

Běhá, přestože nesmí. Skáče, přestože nesmí.

Pepa tak dlouho vyhrožoval, že mu nejspíš „zapomeneme“ dát léky na bolest, až jsme je doopravdy vysadili… Bez úspěchu. Smrad zlobí pořád dál.

Skoro začínám věřit, že Karkulčin vlk, se zašitým břichem pochodující kolem aniž by si čehokoliv všiml, není smyšlená postava.

---

Vím, že to asi nejsou informace, o kterých si chcete číst takhle před svátky…. Život se ale nedá moc naplánovat.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Mějte se krásně.