Pořídili jsme letos další menší záhon a idea byla na něj koupit či vyrobit kryt, menší skleníček či pařeniště, kde bychom mohli zkusit vypěstovat ještě něco dalšího… Skleníkové nástavce na tento typ záhonu se běžně prodávají, jsou ale poměrně drahé (90 – 130 euro za stříšku k záhonu velikosti euro palety).

Při vymýšlení, co a jak vyrobit, padla spousta nápadů, včetně nejjednodušších variant (např. dřevěná konstrukce potažená folií), ale žádná možnost se nám dostatečně nelíbila, nebo se nezdála praktická… Takže nás napadlo, zda nepořídit nějaký z těch levných skleníků, co se prodávají v zahradnických/hobby marketech.

Koukli jsme na internet, menší skleník se dá sehnat asi za 400 euro v akci.

Jenže…. oba s Pepou pracujeme pro naši rodinnou firmu, což v našem případě znamená mnohaleté zkušenosti s hliníkovými konstrukcemi a polykarbonátovým zasklením… A to znamená především totální averzi k plastu a ke všem konstrukcím z tenkých hliníkových profilů, které mají tendenci odletět při sebemenším vánku.

A protože bylo v plánu skleník umístit k provizorním zeleninovým záhonům, byl by viditelný z oken domu, a především bychom na něj viděli při každém sezení na terase… Dívat se na polykarbonát pokaždé, když vylezeme na dvůr….? Ne, děkujeme!

Já vždycky snila o krásném viktoriánském skleníku. Na cihlové podezdívce, s okrasným hřebenem. O skleníku, který by byl dost velký, aby v jedné (skleněnou stěnou oddělené) části byl prostor pro pěstování zeleniny, a v té druhé, porostlé hroznovým vínem, místo pro sezení s krbem.

Takový skleník je hodně drahý a také časově náročný projekt. Místo pro něj mám však vymyšlené už roky…

Projížděla jsem znovu nabídky obchodů a hledala levnější skleněnou alternativu…. zarazila jsem se na menším hliníkovém skleníku do tvaru T, s dvoukřídlými šoupacími dveřmi, za nějakých 2200 euro, tedy hooodně dráž, než bylo zamýšleno, a se smíchem Pepovi ukazuji fotku, jestli si, jé hele, nekoupíme oranžerii…

Hledali jsme dál, prohlížela jsem instagram a hledala jaký typ skleníků lidé mají, až jsem nakonec zjistila, že onen hliníkový skleník/oranžerii, dělají i v černém provedení…. no a bylo hotovo.

Černá varianta stojí ještě o pár set euro víc, ale dělají k ní dokonce i okrasný hřeben…. Který sice není ve Finsku k sehnání… a ze zahraničí se dá sehnat jen za nějakých 230 euro… ale … prostě….

Najednou se vyloupla možnost mít skleník ze skla, o velikosti nějakých 13 m2, a současně celkem hezky vypadající.

Změřili jsme místo, kde původně měl stát můj viktoriánský, a zjistili, že tenhle malý tam pasuje mnohem lépe, hlavně díky rebarboře a keřům rybízu a angreštu, které jsme stihli v předchozích letech vysadit… a také vzhledem k divokým malinám, které se po rozbagrování pozemku postupně rozrůstají zpět..

Skleník by tedy nebyl provizorní, ale stál by na plánovaném místě, mezi kůlnou a budoucí kovárnou, v čele naší budoucí zeleninové zahrady.

Přemítali jsme, zda do toho jít, zda peníze investovat… zda investovat čas. Ale došlo nám, že bez skleníku tu nic pořádného nevypěstujeme. Víno, po kterém tak moc toužíme, nám venku nejspíš nestihne uzrát. Navíc, zimovat kytky ve skleníku bude také mnohem praktičtější, protože díky tomu začnou dříve obrůstat…

A tak jsem se vzdala snu o viktoriánském skleníku s krbem…

Jenže cesta k realizaci i tak malého skleníku byla daleká…… a jestli se nám někdy nějaký projekt doopravdy kazil, pak právě ten skleníkový.

Skleník – Vitavia Sirius (Severus se nevyrábí), nebyl nikde skladem k vyzvednutí, pouze na objednávku. Objednali jsme ho z největšího finského hobby marketu, přes internet… doba dodání 1-2 týdny.

Vyznačili jsme si místo umístění kolíky, abychom se podívali, jak přesně skleník orientovat…. Jenže… ono to není tak jednoduché, když máte křivý terén, dvě stavby kolem, z nichž jedna je do luku a druhá rozpadlá, hromada složeného dřeva ve výhledu rozhodně nepomohla.

Zkusili jsme nakreslit půdorys sprejem, ale opět nešlo nic poznat.

Rozhodli jsme se vykopat výkop pro základ trochu větší, a bednění pro beton rozdělit na dvě části. Spodní širokou, a druhou, která bude částečně nad terénem, užší, tak abychom s tou nad terénem viditelnou mohli dle potřeby hnout.

• 

• 

• 

Narazili jsme samozřejmě na kameny, u toho jsme se vyhýbali malinám a rebarboře. Vzpomněli jsme si na kopání drenáží a přestalo nás to bavit úplně.

• 

• 

Bednění pro beton bylo jedno velké peklo. Hlídání rozměrů, roviny, a hlavně zpevnění obou částí dohromady. Do toho samozřejmě zjištění, že ani s nadzemní částí bednění nemáme sebemenší tušení, jak bude skleník natočený.

Pohledem od skleníku se totiž skleník s kůlnou sbíhá, při pohledu od cesty se naopak skleník s kůlnou rozbíhá…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Objednali jsme beton, pracovali na bednění, předělávali, nadávali, a samozřejmě jsme vše dodělávali den před příjezdem domíchávače…

Přivezli beton… bylo asi 30°C ve stínu, Pepa vozil těžký beton v kotouči, já ponorným vibrátorem zajišťovala, aby se beton rozlil do všech míst v našem členitém bednění. Schlo to rychleji, než jsme stačili pracovat, nadávali jsme a zoufali si, proč tu není můj taťka, který betonu rozumí nejlíp, a proč vlastně ten pitomý skleník vůbec stavíme….

• 

• 

• 

Upřímně, není to skleníkem. Normálně lidé navezou štěrk, zpevní, položí dlažbu, postaví skleník…. hotovo.

Jenže… já sice chci vyvýšené záhony i do skleníku, ale nechci bedny stojící na dlažbě… Ne, já je chci částečně zapuštěné, pro velký objem hlíny bez nutnosti příliš zvyšovat bedny a ubírat místo v už tak malém skleníku. A také chci skleník na vyvýšené podezdívce, abychom nemuseli řešit rovnání terénu, když ještě nevíme jak to nakonec bude kolem vypadat…

Nafackovala bych si…

Beton dokončen, já celá rudá, vypadajíc, že mě šlehne, s totálně spáleným zátylkem, beton všude po obličeji a ve vlasech, jak při vibrování odstřikoval. Bylo by fajn, kdyby někdo někde uvedl, že ta vibrační mrcha váží asi 10 kilo, ne-li víc, takže když s ní hodinu a půl běháte kolem, máte toho dost i se zdravýma rukama… natož když jste nefunkční, tak jako já. Do toho jsem měla onen srpem rozříznutý palec… to aby toho nebylo málo…

Povrch betonu děs… v tom vedru zaschl dřív, než jsme ho zvládli pořádně uhladit.

Na vršek soklu jsme vybrali betonovou dlažbu. Důvodem bylo další zvýšení podezdívky a také fakt, že podle výkresů pro přípravu soklu pod skleník má být vnější přesah pouze 1 cm, což moc neodpovídalo vzhledu, kterého jsme chtěli docílit.

Pokládání byla další legrace… žrali nás komáři a hovada, a do toho bylo stále neskutečné vedro.

• 

• 

• 

• 

Pepa zrecykloval staré trámy na rozdělení vnitřního prostoru skleníku. Vyvýšený záhon bude zabírat jen malou plochu do tvaru U, kopírujíc širší část skleníku tak, že dlažba pokrývající celou šíři přední části, bude pokračovat i mezi záhony, rovně, bez zbytečných odskočení či rohů…

• 

• 

• 

---

Záhon bude pro pár rajčat a paprik dostatečný. Mnohé jiné rostliny, jako například chilli, je v plánu pěstovat ve vydlážděné části v květináčích… Časem, pokud budeme v pěstování skleníkové zeleniny úspěšní, postavíme druhý menší skleník jen na zeleninu a Sirius naplníme vinnou révou, chilli papričkami a snad i mým vysněným fíkovníkem.

---

Když po více než 2 týdnech od objednání skleníku ani zpráva o odeslání, psala jsem mail s dotazem, kdy skleník pošlou… Dostala jsem jen automatickou odpověď, že jsou přetížení a vyřízení dotazu může trvat…

Skleník nicméně přišel následující týden.

Začali jsme stavět rám skleníku.

První reakce samozřejmě byla ve stylu „to se s tím hliníkem v Číně nepředali…“. Profily jsou opravdu hodně tenké, ale s nejlevnějšími skleníky se to přesto nedá srovnávat. Kvalita obecně dobrá, návod čitelný, přestože občas trochu zmatečný, ale detaily… ty tedy nic moc. Nejvýraznější vadou, které jsem si všimla už na fotkách realizací z instagramu, jsou nerezové šrouby… Totiž nerez je super, ale když si připlatíte za barevnou konstrukci, bylo by celkem fajn, kdyby barva šroubů odpovídala. A tak lidem svítí nerez šrouby na černé konstrukci kolem dokola, ale také pod zasklením, což celkově hrozně kazí dojem.

Takže jsme se rozhodli šrouby nastříkat. Koupili jsme vhodnou barvu ve spreji, šrouby napíchali do kartonu, odmastili, nastříkali… trocha práce navíc, ale rozdíl nebetyčný.

• 

• 

Kdyby nebylo vedro a stále nás nežral hmyz, řekla bych, že tahle část byla i zábavná…. Konstrukce stála už druhý den.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Pak jsme ovšem rozbalili paletu se skly… Na první pohled spousta střepů… Zasklení je vyrobeno z kaleného skla, které se při poškození kompletně rozsype. Od pohledu bylo rozbito asi 7 kusů, z celkových skoro 60.

• 

• 

• 

Udělali jsme fotky, paletu zase zavřeli, a naštvaní šli dělat něco jiného…. Napsala jsem mail s reklamací…

Za pár dní přišel email, že se omlouvají za pozdní reakci, a že doufají, že už skleník dorazil…

Jako fakt?!

Týden nic…. Napsala jsem druhý mail s reklamací a dotazem, zda smíme nerozbitá skla použít, či jak se bude situace řešit….

Uběhly další dva týdny, dohromady tedy 3 týdny od reklamace, žádná odpověď, a tak jsme prostě otevřeli paletu, vyndali skla, nagumovali konstrukci a umístili alespoň skla, která jsme měli.

• 

• 

• 

• 

• 

Vešel by se mnohem větší skleník, ostatně, místo bylo vybrané pro ten viktoriánský… Na druhou stranu, tenhle padne jak ulitý…. přesně mezi maliny, rebarboru a ostatní křoví!

Pokud se vám zdá, že vidíte uvnitř skleníku polystyren, máte naprostou pravdu…. v plánu je totiž topný kabel pod vydlážděnou plochu. Když už máme vytápěný dřevník, proč ne i skleník…

Neplánujeme pěstování tropických plodin ani sezení v plavkách uprostřed zimy, ale udržení teploty ve skleníku nad bodem mrazu v období, kdy už se rostliny pokoušejí růst, nám přijde zásadní. Tím spíš, že noční mráz může přijít i v červnu. O možných mrazech začátkem podzimu není třeba ani mluvit…

No a pokud jste si všimli dat u fotek…. ano, dva měsíce. Dodání skleníku nakonec trvalo skoro 4 týdny, 3 týdny čekání na odpověď na reklamaci.. plus pár dní, kdy se dalo na skleníku pracovat…

Rostliny, které jsme koupili po objednání skleníku, abychom do něj vůbec měli co dát, mezitím chřadnou ve verandě…

Napsala jsem další mail s reklamací a výčtem konkrétních skel, která nám chybí. Současně jsme zkusili poptat místní sklenáře.

Ti reagovali rychle, bohužel s informací, že 3 mm tenké temperované sklo se ve Finsku vůbec nevyrábí. Námi poptávaná skla ve 4 mm variantě by stála 350 euro, dodání 5 – 6 týdnů…

Co se týká okrasného hřebenu, ve Finsku se neprodává… Zkusila jsem poptat některé obchody, které tady tento typ skleníku prodávají, odpověď byla, že by se sehnat dal, ale ne letos… letos má jejich dodavatel vyprodáno.

Zkusila jsem sousední severské země.. většina odpovědí byla, že nejsou schopni poslat do Finska. Tedy ti, kteří odpověděli… protože Švédi, když vás mají za Fina, vás nejspíš budou úspěšně ignorovat.. což se také stalo… Nejochotnější byli v Dánsku, ale odmítli zajistit dopravu i zabezpečit balík, a shánět kurýra, aby převzal korouhvičky naházené v pytli, bez pořádné krabice, se nám nechtělo..

Zkoušela jsem Čechy, protože i tam se Sirius prodává, odpověď byla podobná, totiž že kvůli koroně nefunguje jejich dodavatel, že skleníky jsou už letos vyprodané, o hřebenu neví…

Nakonec jsme sehnali hřeben v Rakousku…

Balík byl hned odeslán, a následně převzat… totiž někde.. někým.. Kontaktovali jsme prodejce, zda-li nám omylem nezaslali špatný sledovací kód, či je balík doručen na špatnou adresu…

Automatická odpověď, že kvůli koroně nestíhají odpovídat..

O pár dní později odpověď na reklamaci.. v dalším týdnu očekávají doručení skel od dodavatele, poté ho obratem zašlou k nám.. No, uvidíme..

Zatoulaný hřeben se našel a dorazil do Finska ještě dřív, než sklo, které se (kdo by to byl čekal) zdrželo o další týden.

Hřeben jako takový je zblízka poměrně ošklivý plastový odlitek, jehož cena rozhodně neodpovídá kvalitě zpracování, ale jak se ukázalo, shánět ho za každou cenu před dokončením zasklení byl dobrý nápad.

Co se totiž nikde nedalo vyčíst, je způsob instalace. Žádný z obchodů, který hřeben nabízí, neuvádí podrobnější informace o tom, jak je hřeben ke skleníku přichycen. Dozvěděli jsme se to tak až po tom, co balík dorazil, z přiložené brožury. Hřeben se ke konstrukci buďto šroubuje, nebo lepí silikonem. Z časového důvodu a především proto, že už nás celý ten skleník fakt štve, jsme zvolili silikon. V každém případě je asi nemožné hřeben na skleník umístit pokud už je jeho střecha zasklená.

Hřeben na místě, další týden dorazila paleta se sklem. Nic se nerozbilo, dokonce ani my při zasklívání střechy žádnou z tabulí nerozbili, až jsme tomu nemohli uvěřit…

• 

• 

Dalším krokem bylo přichycení skleníku k podezdívce.

Originální uchycení neexistuje. Skleník by měl vlastní vahou držet na místě. Dodávají se ale ocelové trny pasující ke spodní části soklu, které se umístí do země a zalijí betonem. Ovšem… to člověk musí mít skleník už v době, kdy betonuje, nemluvě o tom, že v případě vyvýšené podezdívky by se nejdříve betonovala podezdívka, s nechanými volnými rohy, a později znovu betonovaly ony rohy už s rámem skleníku…

Takže na tuto variantu jsme se samozřejmě vykašlali.

Místo toho jsme na dlažbu podezdívky vytvořili dřevěný rám, a do něj zařízli drážku, která pasuje přesně na hranu profilu skleníku. Dřevo poslouží i k uchycení vyvýšených záhonů, které svou vahou, a vahou hlíny, budou držet dřevo na místě, a tím i konstrukci skleníku.

• 

• 

• 

• 

Dřevo jsme vybrali tlakově ošetřené, borovici ošetřenou měděným roztokem, který dřevu dává zelenkavý nádech, protože boky záhonu, které budou u skla, nebude možné v budoucnu znovu ošetřit, a obyčejné dřevo s ekologickým nátěrem tedy nepřipadá v úvahu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cihlové dláždění uvnitř skleníku bylo v plánu od začátku, ovšem trvalo neskutečně dlouho vyřešit materiál.

Logicky nejjednodušším řešením by bylo použití starých cihel.

Jenže Finsko.

Přestože se tu staré stodoly nebo jejich části staví i z cihel, stejně jako krby a komíny, starých cihel v dobrém stavu je celkem nedostatek.

Respektive, nějaké člověk sežene vždycky, problém je ten, že například 600 km daleko. A jestli my máme něčeho opravdu nedostatek, je to čas. Výletování po Finsku kvůli shánění materiálu jsme tudíž zavrhli.

Další variantou byly fasádní cihly druhé jakosti. Relativně levné, ale těžko říct, jak ve skutečnosti vypadají, protože v okolí jsme je nesehnali a museli bychom je objednávat z internetu. A i tady vše komplikuje obrovská rozloha Finska. Doprava všeho, co se nevejde do obyčejného poštovního balíku, je tu neskutečně drahá. A tak by doprava stála prakticky to samé, co cihly.

A tak jsme se zbláznili a objednali ručně vyráběné stařené cihly. Přestože stojí ještě o něco víc. A nebylo jasné, jak budou vypadat. Ale doprava byla levnější… víte jak…

Takže jsme si to všechno ještě víc zkomplikovali, protože doručené cihly mají každá úplně jinou velikost, což je to poslední, co člověk při jejich pokládání na podlahu potřebuje. No a barva samozřejmě neodpovídá fotografiím. Takže se tluče s barvou vyvýšeného záhonu.

Achjo.

• 

• 

Budu doufat, že i v podmínkách skleníku nyní mokré dřevo vyschne, protože ze zkušenosti víme, že pak změní barvu na teplejší hnědou.

Co se dlažby samotné týká, je doopravdy krásná. Tím spíš, že jsem si vymyslela pokládku ve vzoru rybí kosti. Aby byla práce jednodušší, jak jinak. A aby bylo hodně dořezů různých tvarů, to aby snad Pepa neměl pocit, že se letošní léto moc nudil.

• 

• 

• 

• 

• 

A protože skleník s okrasným hřebenem a cihlovou podlahou by nebyl úplný bez přesazovacího stolu, našli jsme jeden krásný starý…

• 

• 

Bude chtít nový nátěr, především proto, aby v podmínkách skleníku přežil. Rozhodně je příliš krásný než abychom ho dobrovolně nechali zničit. To samé platí i o židlích, jejichž bílá barva je poměrně rušivá…

• 

• 

Projekt Skleník jsme doposud tajili i před vlastní rodinou.

Protože máme tolik různých projektů a práce, která se nikam neposunuje, nejsou vidět výsledky a žádný z projektů se neblíží dokončení, idea skleníku byla udržet vše v tajnosti a odprezentovat hotový projekt…. aby bylo vidět, „že taky jednou něco dokončíme“… Že se to celé zvrtne, a po skoro 4 měsících stále nebude doopravdy hotovo, jsme vážně nečekali. Záhony budeme plnit hlínou už letos, abychom v ní zazimovali vinnou révu, kterou jsme si prostě pořídit museli.. Nábytek bych také ráda ošetřila co nejdříve… ale kdoví….

My už asi raději nic plánovat nebudeme…