Jedna z věcí, které mě budou navždycky mrzet, je absence jakýchkoliv dokumentů či bližších informací o domě. 

Podle toho mála informací, které však máme, byl dům postaven v roce 1880, ovšem nikoliv na místě, kde dnes stojí. Stál kdesi na druhé straně dnešní silnice, asi 1 km daleko od současného umístění, kam byl přestěhován někdy po roce 1900. 

Stěhování domů byla, a stále je, běžná záležitost. Neexistoval trh s nemovitostmi, jak ho známe my, a trámové dřevostavby jsou vlastně takové velké skládačky, takže proč je nevzít s sebou, když se chcete přestěhovat 😉 Stejně jako u stavby těchto domů, i u stěhování asistovala prakticky celá vesnice. Přesun domu byl tedy i časově méně náročný, než stavba nového… Každý jediný trám ve zdech domu byl kdysi jeden samostatný strom. Nechci počítat, ani přemýšlet nad tím, jaká spousta práce předcházela stavbě samotné. Určitě padl kus lesa, proto také na starých finských fotografiích není kolem domů téměř žádná zeleň. Materiál se nestěhoval, dům se stavěl blízko míst, kde se dřevo vytěžilo. Nicméně existující dům se stával majetkem, který jako dědictví potomci stěhovali s sebou na nová místa při zakládání rodiny. Usedlosti v naší oblasti často přecházeli do vlastnictví nejstaršího syna. Rodiče si stavěli menší stavby v blízkosti hlavního domu, klasické vejminky, nebo sdíleli hlavní dům s jeho novým pánem. No a mladší synové dostávali pozemky k osídlení a části staveb, které si stěhovali s sebou. Např. vícepodlažní dům mohl přijít o svá horní podlaží, když syn odcházel a vzal si část s sebou. Bohatější rodiny si samozřejmě mohly dovolit stavět domy nové.. No a dcery se musely spokojit se stodolou, či chlévem… klasicky 😂 (já se hlásím o saunu, děkujuu) …. jo a pak se dobře vdát, jak jinak…

Náš dům tehdy obývala rodina, o které toho téměř nic nevíme, až na pár informací, ke kterým jsme přišli naprostou náhodou. 

Jednoho dne nás kontaktoval historik, zaměstnaný rodinou žijící v Americe, zajímající se o náš dům. Jak jsme se později dozvěděli, jedná se o potomky členů rodiny z našeho domu, kteří emigrovali do Ameriky začátkem minulého století. Rodina původně měla dvanáct dětí, čtyři zemřely v útlém věku, ze zbylých osmi celá polovina emigrovala, a čtyři z těch osmi nikdy neměly vlastní děti. Není úplně jasné, jaký problém v rodině byl, ale většina informací, které se onomu historikovi podařilo zjistit, vede k domnění, že otec rodiny byl tyran. 

Nicméně, hned tři ze sourozenců zůstali společně žít, a také zemřeli, v našem domě. Matts a jeho dvě sestry Hilda a Tilda (Matilda). Po smrti Mattse v 70. letech, posledního (lokálně) žijícího z příbuzných, šel dům i s pozemky do aukce. Pole a lesy patřící k domu byly odděleny a prodány samostatně. K domu sice zůstalo i jedno z polí, avšak noví majitelé, kteří dům v aukci koupili, z něj chtěli udělat letní dům, a zbytku pozemků se tak hned vzdali. K domu tedy náleží pouze 2400 m2. Na finské poměry neuvěřitelně malinký kus půdy. 

A aby vše nebylo až tak moc sluníčkové, noví majitelé samozřejmě neměli nikterak velký vztah ani pokoru ke starému domu. Naštěstí se, pravděpodobně z finančních důvodů, nepustili do příliš velkých úprav, nicméně nic, kromě domu samotného, se nedochovalo. O nábytku, starých fotografiích, textilu, rukodělných pracích a dalších pokladech si můžeme nechat jen zdát. A puká mi srdce pokaždé, když mi dojde, že po smrti tří sourozenců, kteří spolu strávili zbytek života, musela těch pokladů zůstat spousta…. Vše o historii domu, o jeho obyvatelích, jejich životech…. všechny ty příběhy zřejmě skončily někde v ohni. 

Nějakou dobu byl tedy dům využíván k rekreaci, nakonec ale zůstal stát opuštěný….. na více než 20 let…..(než jsem přišla já…. superhero, prostě 💪)…

V naší vsi existuje něco jako menší archiv – alba plná fotografií – nicméně náš dům jsme objevili jen na pár z nich. Jen jedna fotografie zachycuje dům celý….

já:  Jé, náš dům… náš dům!

soused, který nám alba ukazoval:  Noo…. hm.. nee..

já:  Si snad poznám svůj dům, ne..?!

Totiž…. poznám? Srdce mi nicméně poskočilo při každé objevené fotografii, na které byl…. Soused fotky luštil a přemýšlel, jestli jo, ne, nebo jak teda. Ale ač jsou si tyto domy dost podobné, každý je vlastně úplně jiný. Jsou to detaily… kus okna za lidmi na fotografii…. rozpadlá veranda (ta ona veranda.. rozpadlá už někdy v 60. letech 😂). Nicméně i podle vyprávění víme, že na pozemku stál hned vedle druhý menší domek (na fotce vlevo u stromu, je vidět jen jedno okno), který byl (zřejmě v oné aukci) prodán a přestěhován (vidíte, pořád se stěhují) někam na pláž. O třetím domě na fotce (uprostřed v pozadí) nevíme nic víc, než že tam také byl, a stále po něm zůstávají zbytky základů.

Je zvláštní, jak člověk může přilnout k něčemu neživému…. respektive… jsou opravdu domy neživé? 

Hmota jako taková neexistuje. Vše je energie. A energie rozhodně není neživá…. energie proudí, pulzuje, odpuzuje…. ale také přitahuje. Mě náš dům přitáhl z dálky přes dva tisíce kilometrů. Už nevím, kdo z rodiny to byl, ale někdo mi řekl, že jsem možná nenašla já dům, nýbrž on si našel mě. Ať to zní jakkoliv, a ať to celé je a bylo jakkoliv, já a náš dům patříme dohromady. Vše, co na domě děláme, děláme s respektem k němu. Měla jsem hodně představ např. o interiéru, kterých jsem se vzdala, protože nejdou dohromady s atmosférou domu. Musím se občas dívat na fotky před začátkem rekonstrukce a pak na současný stav, abych viděla rozdíl. Dům má totiž pro mě stále tu stejnou atmosféru, takže mi někdy přijde, že se tu vlastně nic nezměnilo. Když vybírám barvy a zařízení, řídím se pocitem… když nevím, dám tomu čas, dům si říká sám, co se mu líbí… ač to může znít šíleně. Veškeré úpravy, které jsme udělali, jdou odstranit, a zůstane pak zase jen ten starý dům, tak jak byl před námi. Až na pár děr ve zdech (většinou pod úrovní podlahy), jsme se snažili hledat vždy ta nejméně invazivní řešení. Nevrtat, neřezat…. dveře a okna (oči domu) jsou a vždy budou původní.

My náš dům chráníme, dáváme na něj pozor, a on na oplátku dává pozor na nás 💜