Po dokončení kuchyně nás chytla lenost…. Váleli jsme se často na nové pohovce, zírali celé hodiny na oheň v krbu, nebo na nějaký film… Ničemu nepomohl ani fakt, že nejprve jsem na návštěvu Čech odletěla já, a pak hned Pepa.

04/2017

V půlce dubna už začínal tát sníh a zdálo se, že by jaro mohlo přijít o něco dřív….

no… a pak jaksi nasněžilo…..

• 

• 

• 

Krásné to je, a sníh fakt miluju….. ale 28. dubna?

Koncem předchozího roku jsme se přes inzerát dostali ke staré komodě. Trvalo nám dlouho se vůbec dokopat oškrabat starou barvu (ty zdobené detaily se škrabou fakt blbě) a skříň natřít… Chyběly jí navíc zadní nohy, které Pepa musel vyrobit.. Když jsme dali komodu dohromady, nedokázali jsme pochopit, jak je možné, že je tak detailně a krásně zdobená, a přesto absolutně špatně vyrobená – šuplata drhnou, staré úchytky byly utrhané, protože tento typ úchytek na těžké špatně funkční šuplíky nestačí. Vrchní vyklápěcí část drhla, nedržela zavřená, a celkově se celá vyvracela, trhala se vlastní vahou z pantů, a lámala lištu pod ní.

Komodu jsme koupili ve vedlejší vesnici, ale původní majitel nám rovnou sdělil, že skříň pochází z vesnice naší.

Později jsme náhodou zjistili, že se jedná o komodu, kterou vyráběli v rámci pracovních činností žáci základní školy, která v naší vesnici kdysi stála. Skříňku pak darovali své paní učitelce – do rodiny pána, který nám ji prodal. Informace jsou typu „jedna paní povídala“, jejich pravdivost tedy není možno prokázat, ale vysvětlovalo by to, proč je komoda špatně vyrobená, a přesto krásně zdobená.

• 

• 

V mé škole vše proběhlo bez problémů, školní rok se naštěstí zakončoval obyčejným testem (i tak jsem asi týden nespala)… tedy přežila jsem tentokrát bez infarktových stavů.

Pak už naštěstí přišlo léto…

• 

• 

A dorazili naši…. takže jsme se pustili do vyklízení rozpadlé boudy. Doufali jsme, že ji ještě zachráníme – je tam plánovaná kovárna…. Ano, budeme mít kovárnu 🙂 Ovšem střecha stavby propadla dovnitř ještě před tím, než jsme dům koupili.

Po několika dnech vyklízení jsme tak s lítostí museli uznat, že tuhle stavbu už nezachráníme…

• 

• 

• 

• 

Protože žijeme v zemědělské oblasti, konají se tu i nejrůznější vidlácké akce…. např. každoroční výstava traktorů..

• 

• 

• 

Začali jsme s vyklízením ještě stojící kůlny, která už také byla ve špatném stavu, ale ještě bylo možné ji zachránit…. Jinak jsme trochu výletovali, trochu posedávali… a potkali se např. se sousedy.

Pak dorazila další část rodiny – tentokrát Pepy rodiče a dědeček ❤️ Opět jsme výletovali. Bylo nutné dědovi ukázat, jak se tu máme, jak krásně se nám tu žije. Takže jsme ho museli vzít na místa, která už známe, a kde se nám moc líbí. Vyrazili jsme na kratičkou procházku k Niinistönjärvi. Pár set metrů od krásného jezera je přístřešek na přespání s ohništěm a sezením… Hodili jsme finské klobásy na gril, dali si pár drinků a porozhlédli se trochu kolem, v krásné přírodě. Děda byl ze všeho hrozně nadšený, ačkoliv pro něj procházka byla hodně vyčerpávající. Svítil jako sluníčko a neustále opakoval, jaká je to krása a jak už mi rozumí, proč tu chci žít ❤️❤️❤️❤️

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po odjezdu všech jsme lehli vyčerpáním. Nějak nejsme zvyklí na tolik lidí. I normálně hyperaktivního a lidi milujícího Orffa to nějak zmohlo…

• 

• 

Než jsme se nadáli, byl konec srpna… rozhodli jsme se vyrazit alespoň na pár dní s karavanem. Respektive na dny čtyři. Byla to první „dovolená“ po pěti letech…

Nedělali jsme žádné velké plány. Zapojili jsme karavan, naložili kluky do auta, a vyrazili na jih, směrem na Pori a Turku. První zastávkou byla pláž Yyteri u Pori, asi dvě hodiny cesty od nás.

• 

• 

• 

• 

Byli jsme tam poprvé a místo je to opravdu nádherné… a protože ve Finsku začíná podzim už v půlce srpna, foukal ledový vítr a pláž tak byla téměř úplně opuštěná.

Pokračovali jsme směrem na Turku, kde jsme chtěli navštívit tamní muzeum, ale cesta nám trvala strašlivě dlouho, protože se moc rádi kocháme…

Také se kocháte? Také jezdíte oklikou, hledáte v mapě malé silnice, kde se dá předpokládat, že okolo budou nějaké hezké domy, či krásná příroda? My jo… jsme schopni jet krokem, vyhlížet z okýnek auta a ochat a achat… a juuu tohle….. juuuu tamto…. a 100 km pak jedeme 4 hodiny. Takže se stane, že když už je ten podzim, že padne tma dřív, než člověk zvládne najít ubytování…. No ale proto jsme si vzali karavan. Takže jsme zaparkovali u silnice a šli spát… Ranní kafe byla nádhera, sedíc sice na svodidlech u silnice, ale ten výhled….. ach..

• 

• 

• 

• 

• 

Pak jsme teda ještě s drobnými zastávkami dojeli do Turku, skočili kouknout do katedrály, z jejíž interiéru fotku nemám, protože mám prostě vždycky neurčitý divný pocit z focení na podobných místech…. Jakože, člověk má koukat na krásný vysokánský strop, hubu dokořán… a ne cvakat selfíčka a fotky zapálených svíček či co..

No a hned potom jsme vyrazili do zmiňovaného muzea…

Luostarinmäki není obyčejné muzeum… a přestože tak může vypadat, už vůbec to není skanzen. Jedná se totiž o originální městkou čtvrť! Tato jako jediná přežila velký požár města v r. 1827. Jde tedy o místo naprosto unikátní, s fantastickou atmosférou.

• 

• 

Místo je to krásné a zajímavé a mám odtud příliš mnoho fotek… Zaslouží si prostor ve speciálním článku, který se chystám napsat.

Naším kochacím stylem jsme pokračovali v cestě zase zpět na sever, v plánu byla jedna mimořádná zastávka. Místo taktéž naprosto krásné a fantastické….. Tyrvään Pyhän Olavin kirkko.. nebo také jen Tyrvään vanha kirkko…. Kostel svatého Olafa v Tyrvää, v kraji Sastamala. Jde o překrásnou kamennou stavbu z let 1506–1516, stojící na výběžku v jezeře.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Krása ani atmosféra místa nemá s vírou nic společného… Je prostě něco nádherného a dechberoucího na tom drsném kameni obklopeném zelení. Všimli jste si té střechy? Tomu říkám umět řemeslo..! Kostel figuroval i ve filmu Postia pappi Jaakobille (Dopisy otci Jacobovi), pokud budete mít možnost, film si sežeňte….

Poslední zastávkou naší „dovolené“ byl národní park Kauhanevan-Pohjankankaan kansallispuisto. Nejkrásnější částí je oblast jezer a slatin, kde se chodí po dřevěných chodníčkách, místy najdete místa k posezení, či dokonce ke grilování… Na rozdíl od měst a muzeí byla tahle část výletu vhodná i pro naše kluky…. tedy… jak pro kterého. Linus měl tak nějak problém pochopit, že má chodit po chodníčkách. Raději se brodil bažinou, přestože místy stál už tak hluboko v bahně, že se sotva mohl hýbat…

• 

• 

• 

• 

• 

Po návratu z „dovolené“ jsme jen stihli prohrabat nějaké další věci v kůlně, a léto bylo už opravdu pryč. Pepa odletěl… mně začala škola… rozhodla jsem se totiž pokračovat s kurzem švédštiny.

Než však Pepa odletěl, podařilo se nám obložit fasádu verandy. Fasádní palubky byly jasná volba – rychlý a snadný způsob. Ale barvy…. ty nám daly zabrat. Prakticky celý rok jsme dumali nad barvou fasády, kterou veranda bude mít… nad barvou oken… a samozřejmě i nad barvou dveří. Líbí se mi všechny možné barvy dveří… červená, černá, šedá, zelená, modrá (no, spíš modrošedá), okrová…. Jenže jak vybrat barvu dveří, když ani nevíte jaké budou zdi?! No…přemýšleli jsme tak dlouho, až jsme jednoho odpoledne seděli na lavičce pod břízou, dívali se na verandu, a došlo nám, že ta černá izolační deska vypadá fakt dobře, a až to obložíme, bude nám chybět. Takže jsme došli k závěru, že půjdeme netradiční (světe div se) cestou, a fasádu natřeme černou barvou.

Zároveň se nám podařilo sehnat kontakt na střechaře, kteří si našli narychlo čas mezi prací, a byli navíc ochotni přijet oplechovat jen střechu verandy. Tento typ střechy se nazývá konesaumakatto a jedná se o tradiční model, který starým domům velmi sluší. Jednoho dne jsem přijela za školy, a plech byl na střeše…

• 

• 

Pro fasádu jsme vybrali nátěr naší oblíbené značky – finská firma Uula. Tentokrát však nejde o barvu pouze z lněného oleje, nýbrž o petrolejovou (ale lněným olejem mixnutá je). Nátěr je neuvěřitelně hustý, musí se pečlivě roztírat poměrně velkou silou, což pro mé stále se zhoršující ruce byl další dokonalý zážitek. Barva má schnout 1-3 dny, ovšem vzhledem k podzimním teplotám a vyšší vlhkosti schla věčnost… Jakože fakt věčnost…. že ani nevím jak dlouho. Výhodou ale je, že této barvy stačí jediná vrstva (huráááá, už asi budu vždycky všechno natírat petrolejovou barvou).

No, a po všech možných úvahách a šílených barevných variantách, jsme pro dveře vybrali barvu klasickou – okr.

• 

• 

• 

Jestli vás zajímá, proč jsou ty dveře v původním stavu tak hrozně poškrábané….. to Linus! On sice neumí pořádně chodit, nohy nezvedá, spíš jimi šoupe, ale když přijde na to škrábnout na dveře, zvládne hodit nohou nad hlavu… ze dveří už v té době lezly třísky.

Koncem října (o školních prázdninách) jsme vyrazili do Čech. Hlavním důvodem byla série vyšetření, které jsem si naplánovala. Přes léto se stav mých rukou zhoršil natolik, že jsem přestala zvládat i jednoduché činnosti jako držení příboru, psaní… i hrnek s kafem se najednou zdál příliš těžký a lámal mi ruce v zápěstí. Každou chvíli mi tak něco z rukou upadlo.

K lékaři jsem musela v Čechách, protože zdravotní pojištění ve Finsku jsem neměla (a k dnešnímu dni stále nemám). Kela, instituce zajišťující pojištění, je peklo na zemi. Jednání s nimi je o nervy… a pro nekomunikativního člověka, jak jsem já, tím spíš. Kela je pojem, který by vystačil hned na několik článků a možná celou sérii. V každém případě, k lékařům jsem se dostala. Po nejrůznějších komplikacích a peripetiích (často zapomínám, jaký je v českém zdravotnictví bordel) byla vyřčena diagnóza: Syndrom karpálního tunelu, zánět šlach a poškozené nervy od loktů dolů, na obou pažích! a k tomu, protože jsem pravák, snížená citlivost hřbetu pravé ruky. Bylo mi sděleno, že to ještě nezažili, a dostala jsem neuvěřitelně vynadáno, že jsem něco takového sama sobě udělala. Na otázku, jak dlouho mám problémy, jsem popravdě odpověděla, že už dva roky, přičemž poslední léto už bylo těžko snesitelné…. k tomu jsem ale musela dodat, že jsem ještě v létě tahala trámy a fošny nasáklé vodou z oné rozpadlé boudy… a když už jsem v září sotva udržela v ruce tužku, ještě jsem natřela celou verandu. Neuroložka mi sdělila, že operace karpálů by v dané situaci mohla být spíš ke škodě. Odešla jsem tedy domů jen s výhrůžkou, že jestli okamžitě nepřestanu ruce namáhat, skončím s nenávratným poškozením. Když jsem diagnózu oznámila Pepovi, jen se zeptal, a kdy že se mi to jako stalo…. Až po mém hysterickém a bezradném výlevu s výčtem všeho, co jsem za poslední dobu dělala, ač bych neměla, uznal, že vlastně jo…… Že je to celé jen tím, že vždycky všechno dělám, tahám těžké věci, a když mě bolí ruce, jdu a dělám něco dalšího…

Lidé si prostě zvyknou jaké množství práce zastanete, až nakonec nevidí, jaké množství to doopravdy je. A když pak jednou přijdete skuhrajíc, že vás něco bolí, všichni na vás koukají jako na hypochondra. „Musíš zatnout zuby a makat, no..“ Jenže to zatni-zuby-a-makej je to, co mě do téhle situace dostalo v první řadě.

A tak jsme přijeli zpět do Finska. Já se svou krásnou diagnózou a příkazem nic nedělat. Byla jsem nucena ukončit své studium, protože nečinné sezení ve škole mi zhoršovalo bolesti, a protože řídit auto se stalo jaksi nebezpečným. Pepa hned po našem návratu zase odletěl…. A Linuse chytil rapl a začal se rvát s Orffem, a hlavně.. začal se pomočovat. Tak jako naschvál prochcal pelechy, než jsem je uklidila, byly louže po celém domě. Vyhnala jsem psy ven, vygruntovala, vpustila psy domů, a nanovo…. Promočené koberce, psí pelechy, bobtnající laminátová podlaha. Já lítající s kýblem a ždímající mop několikrát za hodinu, v noci s trochou štěstí jednou za hodinu či dvě. Málo spánku, tahání těžkého kýble, vytírání, uklízení. Přesně to, co člověk se zničenými nervy v rukách potřebuje. Některé dny jsem se ani nenajedla. Už jsem nezvládla dostat jídlo do pusy, natož uvařit. A už vůbec jsem nezvládla dojet nakoupit.

A takhle to pokračuje stále… Po dalších dvou letech je můj stav ještě horší. Zánět se mi rozšířil a mé kdysi věčně zmrzlé ruce mám teď v jednom ohni. Bolest už se nezlepšuje. Už nemám lepší a horší dny… Už jen ty špatné. Nevím, jestli jsem už překročila hranici nenávratného poškození. Mám strach, že ano. Ale situace prostě nemá řešení. Není možné nic nedělat….. ne když je člověk sám na močícího trucujícího psa a nedokončený starý dům.

Ale abych jen nefňukala…. tohle je život, který jsem si vybrala. Takový, jak jsem si ho zařídila… S tím dobrým, i tím špatným.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•