Rekonstrukce III

Léto 2014

Přišel další rok a my se konečně zase dostali domů.

Dům byl vyklizený, kompletně bez podlah a bylo třeba začít odkopávat přebytečnou hlínu zpod domu.

Začali jsme budoucí kuchyní, kde se sice spousta hlíny odvezla už předchozí léto, ale zároveň jí tam zůstávalo pořád nejvíc. Totiž, dům musí viset dostatečně vysoko nad zemí, tak aby i množství vzduchu pod domem bylo dostatečné, aby pak vzduch mohl bez problémů proudit pod celým domem průduchy v základových kamenech, a zamezilo se tak hnilobě či houbě. Vzhledem k umístění oken a dveří jsme visuté podlahy museli naplánovat co nejníž, bylo tudíž třeba odkopat o to více hlíny…. No a dovnitř domu se samozřejmě nedalo dostat s technikou, takže veškeré kopání jsme museli zvládnout ručně. Dům byl podmáčený, takže se kopala těžká mokrá hlína a později jíl. A protože jediný způsob jak hlínu dostat z domu, bylo házet ji oknem, lopatoval Pepa hlínu do kýblů, které jsem pak přeskakujíc obří kameny nosila k oknu (které jsem v té době měla do výšky prsou) a obsah kyblíků házela ven, samozřejmě co nejdál od domu. Do toho samozřejmě bylo třeba vyházet kameny, ty, na které člověk stačil.

Ty větší jsme pak vázali na lžíci bagru, prostrčenou oknem, a vytahovali ven technikou. Současně jsme museli průběžně odvážet a rozhrnovat vyházenou hlínu, aby před oknem zůstal prostor na další materiál…

Půda je tu hodně kamenitá a některé z kamenů mají obludné rozměry. Takový kámen je třeba nejprve kompletně navrtat, vyložit klíny, a jejich postupným zatloukáním kámen rozlomit. V případě velkého kamene se proces musí opakovat několikrát, protože je třeba ho rozlomit na více menších částí.

Začali jsme asi tou nejnamáhavější možnou prací, ale výsledek byl znát, a člověku se při tomto druhu práce neuvěřitelně rychle zlepšuje kondice. A aby nám bylo veseleji, nastěhovaly se nám do domu vysazeným oknem vlaštovky. Létaly nám při práci nad hlavou, štěbetaly a kontrolovaly kvalitu práce.

Jako další na řadu přišel obývák, opět kopání. To už na pomoc dorazil kamarád Janne, ovšem po půl hodině kopání nám došlo, že jeho síly a znalosti potřebujeme na odbornější činnosti, a tak spolu s Pepou vyrazili pracovat na konstrukci domu. Zůstala jsem sama s lopatou a krumpáčem…… Zjistila jsem, že kopání mě hodně baví, a za den jsem vykopala skoro celou místnost a lopatu už nechtěla dát z ruky.

Opět jsme se museli zbavit kamenů, a také připravit beton pod sokly pro budoucí podlahu. Kluci vyrobili bednění také na beton kolem základu krbu, aby se opravený základ zafixoval i z vnitřní strany.

A pak jednoho dne dorazila televize…. YLE – taková místní ČT, lokální zprávy. Doslechli se o dvou bláznech z Čech, co koupili rozpadlý dům aby ho opravili. No bylo to divadlo. Mleli jsme něco o tom, jak moc to tu milujeme, reportéři nadšeně přikyvovali, protože nechápali proč a jak se to stalo, načež pro účel záběru kameraman houkl na Pepu, ať něco dělá… Asi jako kdybychom se předtím x měsíců jen váleli 😂. A pak odjeli… trvalo asi měsíc, či dva, než reportáž vyšla…. Jednou jsem se viděla, jednou si k tomu četla článkovou verzi na internetu, a radši předstírám, že se to nikdy nestalo. Nejsem člověk, co by zvládal vidět sebe na videích…(většinou nezvládám ani fotky..) Ale díky oné reportáži nás našlo pár fajn lidí, včetně jedné fantastické rodiny žijící asi 3km daleko…. 😁

A pak přišla moje další oblíbená činnost, jak jsem záhy zjistila, totiž míchání betonu…. Postavte mě k míchačce a kubíky jen tečou… 😂

A protože uvnitř domu bylo vše dokopáno, začalo se s kopáním venku…. Ale to už přišel na řadu Pepa s minibagrem. Začali jsme základem pro verandu, kde Janne pokračoval výrobou bednění pro můj beton 💪 .

Za domem jsme vykopali jámu pro domácí čističku odpadních vod (tady prostě kanalizace nikde kolem nevede) a začal nejhorší výkop všech dob – drenáže. Jen z toho slova mám vyrážku a takhle po letech musím říct, že horší práci jsme na domě nedělali.

Hned po prvních pár kopnutích jsme narazili na kamen. Totiž… šutr jako 🐮. Trvalo celý den obkopat ho kolem dokola. Nedal se vytáhnout žádnou technikou, kterou jsme disponovali. Navrtali jsme ho, připevnili na řetěz, vykopali obří novou díru hned vedle, a kámen převrátili. Hrůza…

Mezitím jsme od Janneho získaly základové kameny pod verandu, umístili je… a huráá… zase míchačka. Kopali jsme vesele dál…. pár metrů, protože pak jsme narazili na další šutr.

Trvalo zase celý den kamen obkopat. Ten byl naštěstí o něco menší, vytáhnout se ho tak povedlo, nicméně nikdo a nic ho neuvezlo, takže zůstal, a stojí tam dodnes, hned vedle domu 🙈. Další kopání, asi dva metry, opět šutr. Zase celý den trvalo ho obkopat a přemístit z cesty…. A tak pořád dokola. Každé dva tři metry šutr. Některý šel přesunout, některý vyndat, některý bylo třeba odvrtat a rozlámat. Z žádné jiné práce jsem nebyla tak nešťastná, unavená a v depresi.

Nakonec jsme se na kopání výkopu pro drenáže, do kterého jsme ze zadní části domu svedli i odpady, vykašlali, a šli na chvíli dělat něco jiného. Usadili jsme čističku na místo, přestože k ní zatím nevedl žádný výkop s připojujícími trubkami…

A pak se začalo se stavbou….. Po měsících vyklízení, kopání a destrukce, se konečně začalo něco budovat. Podlahy 💟 Na stěny se začal vrstvit papír, zabraňující profouknutí, izolační dřevovláknitá deska a dřevo, na které se upevňují konzole držící rám podlahy.

Pak dorazili moji rodiče, a taťka hned skočil do výkopu a s Pepou pokračovali s drenážemi a přípojkami odpadu. My se s mamkou daly do škrabání barvy z oken a okrasných rámů. Bylo vedro, lupínky oškrabané barvy jsme měly nalepené úplně všude.

Ve více lidech jde práce neuvěřitelně od ruky, takže rám podlahy jsme brzy zaklopili dřevovláknitou deskou a pokračovali s vrchní částí rámu. Podlaha v obýváku má větší plochu, středem tedy vede obří starý trám, pro který jsme betonovali patky, a který rám uprostřed místnosti podepírá. Visutá podlaha se udrží sama o sobě, ale v tomto rozměru už by se příliš hýbala.

Bylo třeba očistit a odstranit rozpadlé části krbu, kamen i vnitřek pece. Komín v kuchyni jsme rozebrali komplet. Část v podkroví byla děravá, po rozebrání jsme zjistili, že komín drží jen tím, že je zapřený o strop v přízemí.

Pokračovali jsme rámem podlah v dalších místnostech a zároveň dorazil zedník opravit krb, postavit nová plechová kamna – pönttöuuni – s komínem, a nový komín a základ pro kamna v kuchyni.

Tenhle pan zedník sice přišel pokaždé, ale zato při přehazování malty ze škopku, který měl venku, do škopku, který měl uvnitř domu, lopatou omlátil rám okna, a rozsekal tak (místy na třísky) ozdobné drážky na parapetu. Když jsme mu na parapet hodili starý koberec, došlo mu, že to asi bylo špatně. Nicméně, přestože jsme se dohodli, že krb bude opravovat prodyšnými materiály, celý ho natáhl umělohmotnou stěrkou, na což jsme bohužel přišli až o několik měsíců později. Pönttöuuni postavil křivě, a ještě si o ně opřel schůdky, když stavěl horní část, takže udělal prohlubeň do plechu, kterou už nikdo neopraví. V horní části, kde je zamýšlený průduch, je po sundání krytky malta, takže kamna nenasávají vzduch do komína… Komíny jsou křivé, místy už se drolí malta… a to jsme ještě nevěděli, že topeniště krbu se nám po pár měsících rozpadne a bude ho stejně muset opravit Pepa 😭🙈

Mezitím Janne měl na práci jiné věci a musel nás opustit. Pokusili jsme se najít náhradu, a nějakou pomoc navíc, a narazili na jednoho souseda bydlícího pár kilometrů daleko. Údajně kdysi s bratrem pracoval na stavbách, sám žije ve starším domku, ale živí se jako automechanik. Měli jsme s ním dobrou zkušenost, dokonale zavařil od kamene rozervanou lžíci bagru a další drobnosti kolem strojů. Ovšem…. naše štěstí na lemply nás neopustilo. Byl u nás týden, dorazil s kamarádem, což znamenalo, že místo jednoho chlapa jsme platili dva, práce moc neudělali, a hlavně tedy neudělali absolutně nic tak, jak jim bylo řečeno… Poslali jsme je zasypávat štěrkem vykopané drenáže s tím, že za dům se nedá dostat bobcatem, takže je třeba nalopatovat kotouč a vše pěkně ručně… Za chvíli koukáme, chlapík s pilkou už má pryč půlku šeříku, prý aby se tam teda dalo projet…. Já hyster, Pepa rázně, že kácet se nebude, že mají vzít kolečko a jet. Dovezli možná dva kotouče, pak se na to vykašlali. Nechali jsme je tedy vozit (bobcatem) lecasoru – materiál jako keramzit, který drží vlhkost v hlíně, a kterým jsme podsypali celý dům. Úkol – nasypat silnou vrstvu v předsíni. Výsledek – 1 cm silná vrstva, místy hlína čuměla ven. Do toho koukám, že v okrasném nosném sloupu schodiště je natlučený obrovský hřebík – držák na chlapovo vestu. Otočím se, další hřebík v rámu dveří – drží pytlík se svačinou…. Zapršelo. Odjeli jsme na nákup. Vrátíme se a týpek jezdí s bobcatem kolem domu a rozváží štěrk všude okolo. To už mě chytil rapl, a začala jsem na ně finsky řvát, co si to dovolují, protože se jasně řeklo, že štěrk jde jen do do výkopů a nebude se házet nikde kolem do bláta. Na to oni, že se jim to lepí na boty…. Nicméně, od té doby se mi těch posledních pár dní u nás vyhýbali obloukem, radši na mě ani nepohlédli, a řešili vše s Pepou, přestože se s ním neuměli domluvit. Byli tu týden, co tu natropili jsme po nich opravovali ještě další měsíc. A opět, některé dřevěné části domu jsou nenávratně zničené… plus pár tun drahého štěrku skončilo potopeno v rozbláceném pozemku.

Já trávila celé dny na štafličkách odstraňováním starých hřebíků. Staré noviny byly na stěnách natlučené hřebíčky, stejně jako speciální papír, sloužící jako základ pod tapety. Místy bylo i 20 hřebíků na 10 centimetrech čtverečních. Bylo třeba odstranit ideálně všechny, nebo alespoň ty vyčnívající. Mohly by dělat neplechu a způsobovat boule pod izolační deskou.

Po dokončení rámů v budoucí pracovně, obýváku a předsíni, se objednalo auto s foukanou izolací. Je to rozšmelcovaný novinový papír smíchaný s jakousi přísadou, která snižuje hořlavost – respektive, materiál není příliš vznětlivý, ale při vhození do ohně hoří bez problémů. V každém případě jde o ekologickou a prodyšnou izolaci 🙌

Protože podlahový rám je z trámů položených křížem, je snadné jimi protahovat elektrické kabely a trubky topení i bez vrtání prostupů. Po natažení elektriky a přivedení trubky podlahového topení se podlaha zapapírovala a začalo se s pokládáním desek. Pořídili jsme dřevotřískové desky s už připravenou drážkou pro trubku podlahového topení. Pro lepší efekt a úsporu tepla se pod trubku přidávají hliníkové plechy. Vše do sebe perfektně zapadá, a je poměrně snadné na manipulaci…. Nejhorší je obří těžké klubko plastové trubky, které musíte při umisťování do podlahy neustále otáčet, protože se samozřejmě kroutí – tak jako pevná zahradní hadice… prostě k vzteku.

Pak přišel konec léta, vyzvedli jsme od sklenáře okna…. Obrečela jsem to, protože jsme se dohodli, že naše stará skla (některá jsou ještě foukaná, s bublinkami) bude zasklívat starým způsobem, klasickým tmelem. Dokonce jsme mu tmel, který jsme měli, předali i s okny. Nejen, že použil tmel plastový, ale skla při očišťování před zasklením poškrábal, místy kompletně, přes celé tabulky. Na některých oknech nebyl ani tmel rozetřený, prostě jak ho vymáčkl z tuby, tak zůstal. A nejhorší zjištění ze všeho…. skla jsou v dřevěném rámu nalepená silikonem. Tzn. že když budu chtít okna restaurovat, znovu natřít, nebudu schopna sklo z oken vyndat, aniž bych ho rozsekala. Tento typ skla je prakticky nesehnatelný. Člověk musí hlídat inzeráty, někde nějaká zachránit z demolovaného domu, koupit celá stará okna za spoustu peněz, anebo za ještě šílenější sumu koupit „nová“. Skla nově vyrobená stejnou technologií stojí tisíce Kč za malou tabulku.

Po x měsících tvrdé práce, kdy člověk jako blázen chrání každý kousek domu, protože nic nechce měnit ani vyhazovat, stačí další takový pitomec, a věc obrovské (pro nás) hodnoty, je navždycky a nenávratně zničená…

Nasadili jsme s mým hysterickým brekem okna, zamkli dům, a zase odjeli do Čech… Tentokrát však s vidinou brzkého návratu 💙