Asi proto, že jsme tak hrozně nadávali na vedra, se nakonec ochladilo, a několik týdnů teď skoro pořád prší.

Jako milovníka svetrů a červeného vína mě to docela těší. Jako obyvatele domu bez krytého venkovního sezení mě to mrzí.

Vše má své pro a proti.

Záhony jsou zalité, ale na rostliny v květináčích kolem verandy přes její střechu nedoprší, takže v dešti stejně běhám s konví. Letos konečně slibně napučená pivoňka přišla deštěm o poupata těsně před rozkvetením, stejně tak další rostliny, kterým květy neustálým deštěm začaly hnít. Jiné se pod vahou vody klátí a lámou.

Dny se rapidně krátí a v noci je díky temným deštivým mrakům nepříjemná tma. Současně tak přicházíme o těch pár týdnů světlých nocí, které ještě zbývají.

Dveře verandy však máme stále otevřené…. je-li nám zima, zatopíme v krbu.

Krb… to je zdroj příjemného sálavého tepla, pocit domova, nejlepší televize, a sváteční pocit i ve všední den.

Už v době, kdy byl krb jediným zdrojem vytápění v domě, mě fascinovalo jak sváteční pocit to je, když si zatopíte za bílého dne.

Vstát ve všední den ráno, zatopit v krbu, a při praskání ohně si s vlněnými ponožkami na nohách vychutnat hrnek kávy. My, kteří pracujeme přes internet z domova, to máme samozřejmě mnohem jednodušší, obzvlášť já, jelikož má práce není nijak stresující či časově náročná. Já mám prostě pořád víkend.

A tak ranní kafe u krbu vystřídá puštěná muzika, práce do zaměstnání, trocha úklidu, nějaké vaření, další práce do zaměstnání, další úklid, sklenička vína, nějaká další práce… a u toho všeho stále hoří krb a případně svíčky…

„Slow living“… tak se tomu říká… a je to teď hrozně v módě. Existují další moderní výrazy, často pocházející ze severských zemí, které různými slovy popisují vlastně jedno a totéž… život.

Nevím, kdy se stalo, že jsme zapomněli žít, ale je dost smutné, že někdo vytváří jmění a vývozní artikl z věci tak normální a přirozené, jako je každodenní bytí.

První moment, kdy jsme si uvědomili, že život je vlastně o něčem úplně jiném, než jsme si mysleli, nastal po začátku rekonstrukce našeho domu. Život v karavanu a především na dvoře, za každého počasí, v kombinaci s každodenní těžkou fyzickou prací na stavbě, dokáže člověku změnit způsob myšlení.

Je na tom něco krásného. Člověk ráno vstane, ví, že ho čeká celý den házení lopatou, kopání drenáží, tahání těžkých trámů či míchání betonu. Ví, že za světlé severské noci se nezastaví minimálně do půlnoci… Ale i přesto ráno vstane, v klidu si vychutná svých pár hrnků kávy, a pak se pustí do práce…. Někdy jsou výsledky viditelné hned, někdy nejsou. Někdy je to všechno beznadějné a depresivní. Neuvěřitelně únavné. Někdy je zima, prší, člověk se brodí bahnem. A někdy přijde silná bouře, naprší vysazenými okny dovnitř domu, kde se promočí mimo jiné i drahá izolace, a vykopané drenáže se naplní bahnem jak ho proud vody víří po celém pozemku, takže je člověk musí kopat znovu. A člověk celý promočený a vyčerpaný běhá v bouři kolem, snaží se zakrývat, uklízet, bránit a chránit, třeba i vlastním tělem, nadávajíc či brečíc bojující proti přírodě, z lásky k níž sem vlastně přišel žít…

Ale stejně je to nejkrásnější způsob života, jaký si umím představit. Je ohromná síla a energie ve zjištění, čeho je člověk schopen. Že hranice našich sil a schopností jsou mnohem dál, než si myslíme. Že když něco chceme, dokážeme tvrdě dřít, žít v bahně a spát ve vlhkých peřinách i dlouhé měsíce…

Je to způsob života a způsob práce, který mě naplňuje, který mi dává smysl. Jsou to činnosti, ve kterých člověk viditelně zanechává kus sebe sama… a kde člověk dře sám pro sebe.

Doby, kdy lidé celé dny pracovali na svém, ve svých lesích, na svých polích, vše jen proto, aby měli z čeho žít, mi připadají jako sen. Práce to byla těžká a nejistá, to bezesporu. Ale člověk byl v kontaktu s přírodou, se svými plodinami, s počasím, s ročními obdobími. A v tom já spatřuji ohromnou krásu…. protože klid!

Je tu stres z toho, co se musí stihnout, že počasí nepřeje, ale člověk u toho dýchá čistý vzduch, poslouchá šumění větru a deště v korunách stromů, a je tak nějak v míru sám se sebou. Klid a ticho, ze kterého se mi nechce pryč ani na chvíli…

A i když už roky nebydlíme na dvoře, ale v domě, občas se zastavím a uvědomím si krásu okamžiku. Krásu měnících se ročních období, krásu tmy a krásu světla. Krásu slunečného teplého léta, barevného větrného podzimu, mrazivé třpytivé zimy a života přicházejícího s jarem.

Chce to umět se zastavit, v chladu se zavrtat před krbem do teplých dek, s horkým čajem, a načerpat energii. Umět si užít okamžik… jako když v mrazivém slunečném dni jen ve svetru odklízíte sníh či nosíte dřevo.. Dřevěný dům pokrytý námrazou v mrazu praská, sníh se krásně třpytí, a ten klid kolem…. Ta krása, když pak celí vymrzlí přijdete do domu, kde sálá krb… Běhali jste jako děti v zimě venku? Kdy jste se promrzlí, s nudlí u nosu, vraceli večer domů do příjemného tepla, dostali jste horký čaj a něco pořádného k snědku…? Ten pocit tepla, domova a bezpečí můžete zažít i jako dospělí. Jen si na něj musíte udělat čas.

A tak když prší, dovolíme si být líní. Válíme se na pohovce, zavrtaní ve vlněných dekách, kocháme se pohledem na oheň v krbu, se spoustou světýlek, svíček, s voňavým kořeněným čajem. Povídáme si, nebo spolu mlčíme. A prostě jen jsme…

Ale občas je fajn udělat nějakou práci i za deště… hlavně takovou, která nám to líné válení ještě zpříjemní… třeba nový konferenční stůl…

Totiž staronový stůl… který nám různě po domě a kůlně zaclání už půldruhého roku, a který jsme až doteď nebyli schopni opravit.

Stolek byl původně psací, takový ten typ nábytku, co se tu hodně prodává, totiž kus starý i přes sto let, ale doma vyrobený, tedy s nulovou starožitnou hodnotou, s nefunkčními zasekávajícími se šuplaty, a celkově rozpadlý. Stolek byl příliš nízký, než aby se dal využívat jako psací, navíc s lehce „okousanýma“ nohama. Došlo tedy k tomu, že jsme mu po dlouhém přemlouvání se, nohy zkrátili.

Při řezání ukápla slza, ale už máme jeden stůl, který zabírá místo na půdě, kterého nám bylo příliš líto. Další takový nepotřebujeme. Buď stolek skončí někde pohozený v kůlně, zaskládaný nářadím, nebo ho „zničíme“ zkrácením podnoží, ale bude v domě sloužit svému účelu. Jak jsem zjistila brouzdáním internetu, je to v našich končinách celkem normální způsob recyklace starého nábytku, který by jinak skončil třeba i v ohni. Tím nechci říct, že řezání podnoží starého stolu je super. Ani náhodou! Ale asi je třeba si přiznat, že všechen nábytek, co se tu přes inzeráty prodává, se nám zachránit nepodaří, a především se nám ani nevejde do domu. Po starém stolku k pohovce toužím odjakživa. Nikdy jsem však nesehnala opravdu starý, který by k nám pasoval.

• 

• 

Stolku jsme se celou dobu řezání omlouvali, a omlouvat se mu asi nikdy nepřestaneme… Ale je krásný, do prostoru obýváku sedí jak ulitý, a prostě už k nám tak nějak patří.

• 

Deska stolu byla pokrytá vrstvami loupající se barvy, která vyžadovala hodiny broušení, ale stálo to za to.. Spodní část prošla pokusem o fládrování, které bylo původně v plánu oškrabat, ale textura se mi zdá tak zajímavá, že jsem se rozhodla zkusit povrch rovnou natřít…. na černo, v barvě ladící ke starému příborníku… no, ale až někdy… až se mi zas bude chtít… a až si dostatečně užijeme barvu stávající.

A protože pořád prší, jdu pokračovat v lenošení…