Advent a tak..
Původně jsem měla v plánu napsat článek s tipy na finské vánoční dárky… Ve víru událostí z toho nakonec sešlo….
Kromě toho, že mi připadá zbytečné dávat tipy na dárky necelé dva týdny před Štědrým dnem, není aktuálně ani nálada nad takovými věcmi příliš přemýšlet.
Za to se moc omlouvám….
Mám pro Vás alespoň jedno překvapení…. o tom však až později…
Letos je to všechno nějak špatně. Na jednu stranu jsem se na Vánoce těšila a plánovala výzdobu už někdy od září, ale současně mám pocit, že bych to letos nejraději celé odpískala… Přitom ale vím, že zrovna výzdobu a ten kolotoč kolem Vánoc potřebujeme, jinak bychom se zbláznili.
Měla jsem tendence uklízet, likvidovat věci, organizovat, ale pak se vždy zaseknu na tom, že tu špinavou mísu od granulí nedokážu umýt, natožpak někam uklidit. A tak je to se spoustou dalších věcí.
Občas je to k nevydržení. Prázdný tichý dům, kdy stále chodím kolem po špičkách, abych unaveného starého Linuse nerušila…
V předsíni je náš lepší koberec… jutový… který jsem vytáhla jen při pár příležitostech, ale zase ho rychle uklízela kvůli Linusovo pomočovacím epizodám. Teď už se o něj nemusím bát, ale radost mi moc nedělá.
Nemusíme uklízet věci. Nemusíme uklízet jídlo. Na konferenčním stolku může zůstat prkénko s nakrájeným salámem, a ve verandě dokonce podnos s chladnoucí bábovkou.
Na zrcadle v předsíni, ani na kuchyňské lince, nejsou slinty.
Neplavou nám žádné chlupy v ranním kafi.
To kafe nám už prostě nechutná… zhořklo, zkyslo, zhnusnělo… v pořádném kafi má být chlup!
Koberec v předsíni porovnám nohou, kdykoliv jdu kolem. Tak nějak ze zvyku, přestože už není kdo by ho shrabal a odkopal jinam.
Luxuji i když nemusím, protože nové chlupy na podlaze nepřibývají. A nebo naopak neluxuji, abych zachovala ten náhodný zbloudilý chuchvalec psí srsti. Abych na chvíli měla pocit normálnosti. S bordelem na podlaze.
Mám stavy, kdy potřebuji něco dělat, něco tvořit, něco budovat a měnit na domě, ale jsem příliš unavená. Tak strašně moc unavená. Tak strašně moc zklamaná, smutná a zničená, až mi připadá, že ani nemá cenu se tu o cokoliv pokoušet. Nic nemá cenu. Nic nedává smysl. Velká část domu a interiéru je zařízená pro kluky, kvůli klukům. Bez nich nic nefunguje.
Bez kluků nedává smysl nic. Podlahy, barvy zdí, materiály, nábytek… nic.
Poprvé si nejsem jistá tím, o co se v tomhle domě snažím. Jsem z toho smutná a v depresi…. z věcí, snů a plánů, kterých jsem se vzdala kvůli klukům. Najednou nemám ani sny, ani kluky. Najednou mi připadá, že se mi nic nelíbí, jak to je.
Vymýšlím, co dělat, co jak změnit…
Jeden z takových „nevím-co-se-sebou-tak-vymýšlím-kraviny“ projektů je naše stěna v předsíni…
Už nějakou dobu jsem přemýšlela, zda v předsíni nad komodu nepověsit nějaký obraz. Problém je ten, že nemám ráda nicneříkající dekorace. Nic, co nemá nějaký význam, citovou hodnotu, či mě prostě jen neokouzlilo, v našem domě nenajdete… Raději budu roky koukat na prázdnou zeď, než abych ji obložila plakáty z internetu, jen aby na ní něco bylo.
Po smrti Linuse se tenhle problém vyřešil, protože stejně, jako po smrti Orffa, jsme se rozhodli nechat si vytisknout nějaké fotografie. A protože to dohromady dělá už pár fotek, rozhodla jsem se využít původní ideu a vytvořit koláž na stěnu v předsíni.
Pobrala jsem fotky a jiné rámy, které jsme doma měli, a rozložila si je na podlahu, abych vyzkoušela jejich rozmístění. Doobjednala jsem chybějící rámy a fotky. Současně jsem z papíru vystřihla rozměry budoucích obrázků, a ty pak nalepila přímo na zeď.
Je to perfektní způsob, jak si koláž z rámů naplánovat, protože i s pouhým papírem získáte představu o rozložení obrázků.
Papír byl na zdi asi dva týdny, měli jsme tedy dostatek času rozvržení prohlédnout a případně promyslet.
Na zdi jsou již zmíněné fotografie našich kluků, ale také tisk oné jedné jediné staré fotografie našeho domu.
Tři z rámů však neobsahují fotografii vůbec.
Jedním je má milovaná grafika lokálního umělce Tapaniho Tammenpää, na kterou jsme kdysi narazili v galerii, a kterou mi Pepa po mém hodinovém achání a ochání nakonec na tajňačku pořídil k Vánocům. Je to současně jediné námi vlastněné umělecké dílo. Dostala proto čestné místo v samém středu koláže.
V malém rámu vlevo dole je jeden z dopisů, které jsme našli po rozebrání podlahy v podkroví. Ačkoliv reálnou hodnotu nemá vůbec žádnou, pro nás je, jako jedna z pár věcí, které z historie domu vlastníme, cenným artefaktem. Dopis pochází z Ameriky, psaný je švédsky, členem rodiny, který tam emigroval, datovaný 14. prosince 1913.
Do posledního rámu jsme pak uložili kousek staré tapety. Té nejkrásnější, kterou jsme v domě našli. Současně, dle umístnění ve spodní vrstvě tapet, je to ta úplně nejstarší. Kvůli vrstvám dalších tapet, přelepených přes sebe, se právě tu spodní prakticky nikde nepodařilo odloupnout bez poškození. Tento kus, ač poškozený, s vrstvou lepidla i kusem jiné tapety, je tedy jedinou památkou na tuto překrásnou tapetu.
Stáří neznáme, v domě bude nejspíš od začátku minulého století, ale vzor a tapeta samotná může být samozřejmě mnohem starší. Fascinující je především modrá barva vzoru, ke které byl sladěn i nátěr dveří a oken… Ano, okna v interiéru byla tmavě modrá!… musela to být nevýslovná krása.
Větvička ve váze je vrba z našeho dvora, zblázněná změnami počasí napučená, kterou jsme nechtěně ulomili bagrem při kopání Linusova hrobu.
Na stěně samotné je stále ještě vrstva lepidla, protože se nikdo neobtěžoval ji očistit. Dveře jsou rozklížené, s loupající se barvou. Lišty v předsíni stále chybí. Barvu už jsem ale koupila… teď jen namíchat ten správný odstín… a hlavně se donutit něco dělat.
Už koncem listopadu jsem vyhrabala světýlka do oken. Větší odvaz, co se týká vánočního osvětlení, se u nás asi čekat nedá…
Po tom, co jsme pohřbili Linuse, jsem vysadila bránu. Rozlámala jsem ji, jak jen jsem zvládla, zbytek Pepa demonstrativně rozřezal. Vyrvala jsem ze země i sloup, ke kterému se zavírala. Pepa pak rozebral a rozřezal oplocení dvora.
Trhá mi srdce vědomí, jak by teď kluci byli šťastní…. bez plotu.
Ale Linus byl nenapravitelný útěkář, a my ho pak i dlouhé hodiny hledali po okolí ve strachu, zda ho už nesrazil autem některý ze sousedů, kteří jezdí vesnicí vždycky příliš rychle.
Orff běžně utíkal jen na návštěvu nejbližších sousedů a hned zpátky domů, ale riziko, že se rozběhne za některou z milionu jejich koček, přímo někomu pod auto, bylo vysoké, nehledě na fakt, že ne každý stojí o to, aby mu chlupatá obluda běhala po dvoře…. tím spíš, když jako Orff dokáže ze záhonů „vyplít“ polovinu úrody cibulí.
Prostě jsme selhali… nezvládli jsme je naučit neodcházet. Nezvládli jsme je naučit něco, co jsme nikdy předtím psa učit nepotřebovali. Zvyklí z Čech, kde jsou skoro všude ploty, vlastně ani nevíme, jak se pes učí, aby neodcházel od domu, je-li venku sám……
Nejvíc života se z našeho domu vytratilo se smrtí Orffa. Představa, že je dům plný, protože máme dva vlkodavy, se ukázala jako mylná. Orff to byl.. celou dobu.
Linus získal po jeho smrti víc prostoru… víc možností být u všeho první… Současně se ale ukázalo, že to byl Orff, který svou aktivitou, a snahou být všude, nutil k činnosti i Linuse. Bez něj…. ticho, prázdno…
A proto mi teď často připadá, že tu Linus je…. že prostě jen spí ve vedlejší místnosti.
Dávám pozor při vaření, abych nedělala moc velký hluk hrnci a pánvemi. Chodím po domě tiše, nemlátím věcmi. Někdy nechodím vůbec, protože to vždy Linuse, spícího v předsíní, rušilo. U nás se z jednoho konce domu do druhého dostanete jen přes předsíň a já někdy radši nešla ani na záchod, jen abych ho zbytečně nebudila…
A pak mi dojde, že tu není, a třísknu věcí o linku, a vlastně mě samotnou ten hluk štve.
Nesnáším hluk, nesnáším ruch…. Ale chybí mi cvakání obřích drápů o podlahu, Linusovo hekání, i Orffovo fňukání…
Chybí jejich čumák na kuchyňské lince při vaření. Chybí mi, že neleží u skříňky a neblokují dvířka ani šuplata…
Chybí mi chlupy v posteli, do které naši kluci nikdy ani nesměli, a i přesto byla chlupů plná.
Chybí mi oňufaný krk, když se sehnu, abych si obula boty.
Pokud jste vydrželi mé fňukání a dočetli až sem….
Děkuji mockrát.
Děkuji za podporu. Za jakoukoliv odezvu. Děkuji za každý komentář i zprávu, včetně těch kritických.
A teď k tomu překvapení.
Už pár let mi doma leží nevyužitá nová utěrka z vánoční kolekce finské firmy Pentik. Ráda bych ji někomu z Vás věnovala.
Tímto tedy vyhlašuji SOUTĚŽ o zmiňovanou utěrku s vánočním motivem skřítků (kolekce Tonttu).
Zúčastnit se můžete naprosto jednoduše tím, že napíšete komentář pod tento článek.
Soutěž bude probíhat do neděle 20. prosince. Výherce vyberu následující den formou losování, je tedy naprosto jedno, jaký komentář zanecháte. Prosím jen o uvedení platné e-mailové adresy, protože přes tu Vás budu kontaktovat (e-mail vidím jen já, veřejně se nezobrazuje).
Pentik není nijak zapojen do soutěže, utěrka je v mém vlastnictví, a aktuálně se nachází v ČR, připravena k odeslání.
EDIT. 21.12.2020
Moc děkuji za komentáře, výherce je již znám a kontaktován.
Pro informaci… losování proběhlo pomocí skriptu, který Pepa napsal (několik řádek programovacího kódu), a který náhodně vylosoval jedno ze série čísel (každý komentář má v systému své číslo). Výherkyni ještě jednou gratulujeme a všem ostatním děkujeme…. a nebojte, zase si to někdy zopakujeme 😉🥰.
Mějte krásný předvánoční čas….. užívejte, jak jen je to v dnešních časech možné…. a případně si dejte svařák ❤❤❤
Opatrujte se!
❤❤❤
Linus
16 komentářů
Patricie
Máš to krásně vyzdobené! Já letos nic moc nestihla :-/ tak se aspoň kochám u tvých fotek ❤️😍
♥️🎄🏡
Terezko ❤️
snad ani nevím,co říct, posílám pozdrav z Ráje a objímám na dálku ❤️ Ty hodný dušičky tam s vámi zůstávají dál. Opatrujte se,dal si plnte sny ❤️ užijte si vánoční čas,jak to jen jde a držte se ❤️😘🏡🎄❄️
Lucka
Terezko,
jsou věci, události a bolesti, který nespraví ani čas. Zlomený srdce z odchodu kohokoli, kdo něco znamenal, se nikdy nespraví. Ale právě ten čas (nebo spíš hlava) je milosrdná a otupíš..
Časem… už je to přes 10 let a já jsem otupělá, ale ne smířená..
Přeju Ti tak krásný svátky, jak jen to půjde. ❤️
Lucka
Katka Purkrtová
Dobrý den Terezko,
včera jsem byla u mých rodičů, kteří mají českeho fouska Cilku. je to taková zmešenina vlkodava. aspoň já to tak cítím. Ikdyž povaha bude odlišná. Cilce je kolem 13 let a už je na ní stáří znát, a hlavně má nemocné srdíčko. Naši měli vždy psy venku, a protože můj tatínek je myslivec a profesi veterinář, nikdy jim nic nesházelo. Mají kotec, kde mají vyhřívánou boudu. Pohybu taky dost, jak doma na zahradce, v lese tak i na chaloupce na horách. Mimo jiné na té chaloupce taky nemají naší ploty a taky čuby v nestřeženou chvíli berou čáru🙂
Včera, když jsem Cilku viděla, jsem si uvědomila, že se bojím dne, kdy přijdu navštívit rodiče a Cilka mi nepůjde naproti. O to víc, když jsem si četla Váš článek.
Když jsem psala, MAJÍ vyhřívánou boudu, bylo to i proto, že si k našim dává někdy na hlídání feny moje sestra a bratr. Sestra má kavalíra a bratr také fouska ( Aida je ale takové streštiprdlo). Aida měla letošní prázdniny štěňata a tak si jedno taťka vzal.
Je to Bertička. A v ten okamžik, se Cilka ukázala jako opravdová máma se srdcem dámy. Vzala si Bertu pod svá ochranná křídla. Dokonce když byla každá v jiné kotci kňučela a vyžadovala být s Bertou. A Berta ta ji vlastně jako mámu bere. Jen Aida pak trochu žárlí na Cilku.
Já od malá vyrůstala se psy a jak jinak než z loveckými. Buď to byl č. fousek a nebo bullterier. A to můj další level. První byla Bugina to byla moje chůva, ani vám nevím od kolika let, ale myslím že od 3. A druhá Jekina a to zas byla můj parťák od puberty do doby než jsem vyletla zhnízda.
Já psy miluju, ale protože bydlím v bytě a jsem zastánce, že pes patří k domu, ne do bytu. Tak si ho nechci pořídit. A jak vidíte miluju psy většího vzrůstu, a to právě i vlkodavy. Kdyby jsme však měli jednou dům bylo by to první, pro co bychom jeli a to pro pejska.
Teri teď máte velkou ránu v srdci, ale věřte, že kluci na Vás z nebe koukají a chtěli by, aby jste si časem pořídila stejné parťáky jako byli oni.
Jsem ráda, že jsem Vám mohla napsat.
Vaše články se krásně čtou. A jeden z mých snů je podívat se směr Skandinávie
Přeji hezký den a Krásné Vánoční svátky
Zuzana
Dobrý den Terezo,
na jednu stranu Vám rozumím v tom co prožíváte, na druhou stranu tomu porozumět něchci. Sama tu teď chodím kolem staré jezevčice, „naštěstí“ neslyší, takže má celkem klid. Kolikrát ani neví, že jsem odešla z domu. Spí tak tvrdě, že hlídám, jestli dýchá…. Už v jednom z minulých článků, jako bych četla o ní. Jít s ní na veterinu, kvůli čemukoli, jí víc ublíží, než pomůže. Stresuje jí i když jí já doma v klidu stříhám drápky. Tím Vás ale nechci zatěžovat, máte svého dost. Umřely Vám dva členové rodiny. Vyrovnat se s tím, trvá a bolí. Držím Vám palce, aby to přestalo bolet co nejdříve. <3
Věřím, že mu je lépe.
Pěkný den Terezko-je to těžké, velmi těžké, když nás opustí člen rodiny i když se jedná ,,pouze,, o zvíře-mě pomohlo plakat a plakat… uleví se tak bolavému srdci… mohu jen přidat-kdo byl milovan, neni zapomenut-zni to jako jedno obrovske klise, ale je to tak… a když mi nejde plakat pustím si nějakou sentimentální píseň-třeba Máma mi na krk dala klíč… ale každý jsme jiný a já jen mohu pochválit jak krásně píšete a doufám, že i to psaní pomohlo-dovolím si býti osobní-mně zemřela před Vánoci máma-bohužel dosti mladá-člověk se rozloučil, hlava by měla zůstat čistá, ale srdce nezapomíná…
Anna
Milá Terko, tvůj instagram a blog jsem objevila úplnou náhodou a miluju tvůj styl psaní, dlouhé ćlánky plné fotek a zkušeností. Moc ti přeji, ať ztráta brzy přebolí a ty najdeš zase rovnováhu. Krásné předvánoční dny, Anička
Lucie Maniak
Terez, citim to tady uplne stejne… Odpadlo zbesile uklizeni veci pred odjezdem, barikadovani veci a mistnosti v dome, ktere bychom meli radi po prijezdu ve stejnem stavu jako pred odjezdem… Zbyly jenom 3 velke ryhy na kraji stolu od Indikovo drapu, jak se z lavice snazil vyskocit na stul, kde byla pod poklopem babovka. Ale ta lavice mu pri odrazu podjela pod zadnima packama a prevratila se. Uplne jsme ho videli, ty jeho vykulene oci, ze mu plan nevysel, jak visi prednima packama na stole, drapy zaryty do dreva, zadni packy se mrskaji ve vzduchu, a nakonec stejne spadne, protoze to se proste dlouho vydrzet neda. 😂😂😂😂 Taky jsme vzpominali, jak slepa Mini upozornovala hlucheho Indyho, ze parkujeme u domu. Pak honem oba seskakovali z gauce a delali, ze to bahno a slinty na gauci neexistuji… 😂😂😂
Jo a na zachod jsem taky nechodila, aby se Indik nelekal, ze nekam jdu (pryc z domu), to ho strasne stresovalo.
Proste uz to nikdy nebude jako driv a nikdy zadny pes nebude jako oni. ♥️♥️ Nikdy…
Neni den, abysme si na ne nevzpomneli… ♥️♥️♥️
Jo a ta uterka je strasne roztomila a ja vim, ze je CERVENA, ale jses si jista, ze se ji chces vzdat? Jeste by slo smazat kus clanku a delat jako ze nic… 😂😂😂😉♥️
Monika
Milá Terezko,
krásné články píšeš – smutné i veselé, k zamyšlení, zajímavé ….. jsem ráda, že jsem Tvůj blog objevila. Ze všeho sálá síla a odhodlání jít za svým snem.
Soucítím, chápu a děsím se předem …. taky máme chlupáče 🐾 ….
Přeji jen to nej, hlavně zdraví a spoustu sil. M.
Vánoce
Terezko!
Možná až přijde čas, přibude někdo, kdo tu ránu trochu zjemní. A když ne bude to čas, kdo to udělá.
A jednou se zase setkáme i s těmi, kdo nás předešli.
🖤
❤️
Terezko, nevím, co napsat…tvé psaní jsem probrečela… rána v srdci je příliš hluboká 😞
Zbývá jen doufat, že se jednou všichni sejdeme u oslintané linky s chlupatou, zaprasenou podlahou …a co, i postelí ❤️🐺❤️
podpora
PROSTĚ vydrž,bude líp
soucítím
Také jsem přišla o psího parťáka, nejlepšího kamaráda jakého jsem, kdy měla. Je to půl roku a já pořád chodím v bytě potichu, protože mám pocit, že můj Erwin zalezl do některého ze svých pelechů a spí. Už je to půl roku a myslím, že to bolet nikdy nepřestane.
Jana
Zdravím Terezko,
rozumím, znám, zažila/zažívám…………………………jsou to členové rodiny ať si říká kdo chce co chce…loni na podzim jsme to zažili s jezevčičkou a letos v létě s kocourkem. … nejsou slova, která by něco změnila 🙁 a zvlášť při čtení článku brečím a brečím
Světýlka máte krásné.
Do soutěže nechci, kvůli tomu jsem to nepsala.
Jolana
Ztrátu Orffa i Linuse prožívám s váma a je mi to tak líto! 🙁 Nikdy to nechci se svým čivavákem zažít a dotazy do kolika se dožívaj (ano, neustále se mě na to někdo ptá :D) odpovídám, že do sta. Haha, kéžby!
Držte se a krásný předvánoční čas přeju Terez!
Utěrka je superní a je z Finska!?! ❤️ Takže já jsem in!
Jol
Luniis
Terezko, ztrátu obou kluků jsem prožila s Vámi, jako kdybych bydlela vedle, utíkali na můj pozemek a vyzirali moji cibuli… je mi to strašně líto… Seděla jsem tu a četla si to, nahlas rikam Tyvole to neee!!!, manžel se mě ptá, co se děje a já mu oznamuji, že umřel už i Linus, jako kdyby ho snad měl znát, s takovou samozřejmostí, že prostě snad musí vědět, o koho jde… I když musí, protože jsem mu několikrát ukazovala s aaaachanim vaše fotky, hlavně ty, kde byli vaši kluci 🤔😂🤭 Že ta bolest otupi až časem, to asi nemusím říkat, že to dost možná nepreboli nikdy, to asi taky ne 😕 dodnes jsem se nesmirila, a jsou to dva roky, s tím, že odešel nás Urtex, mladý a zdravý belgicak. V hlavě mám vzpomínku, že jsem usislane septala do ucha, že hned jak dostavíme, skonci ve službě, postavím mu nejlepší kotec a budem se tu spolu hlídat. Bylo to naše pako střeleny. Jeden blbý pohyb mi ho vzal. Zemřel na torzi žaludku, jen tak, bez varování. Myslela jsem, že se zbláznim, že jsem mu něco slíbila a že jsem to nedokázala vyplnit. Kurna, i po tom čase zas bulim, fuuu. Držte se, hodně, hodně, tohle se nemá stávat, nikdy, ale už vůbec ne před příchodem Vánoc…