Už v předchozích článcích jsem zmínila stavbu nových zeleninových záhonů, a vy, kteří mě sledujete na sociálních sítích, víte, že to dopadlo… a taky jak to dopadlo, ale myslím, že po letech povzdechů „až jednou budou ty záhony…“ tady na blogu, si tenhle projekt zaslouží vlastní článek.

Zeleninová zahrada byla na konkrétním místě v plánu víceméně od doby, kdy jsme se přistěhovali, však se také druhé léto založený první záhon nacházel v místě skleníku. Akorát tedy finální realizace nakonec trvala 11 let.

Za ty roky tady jsme se naučili velkou spoustu věcí, ale tím se z nás, bohužel, stávají čím dál větší puntíčkáři.

Chválu na Pepu jsem pěla už v předchozích článcích, ale v tomhle případě cítím potřebu se opakovat… Jakoukoliv sebevětší kravinu vymyslím, on hledá (a najde) způsob jak ji zrealizovat.

A když se po 11 letech dostanete k realizaci nějakého plánu, už fakt jako chcete, aby to bylo dobrý, kvalitní… „to přece po těch letech nezmatláme jen aby to bylo…“

Asi by mě nenapadlo, kolik stresu člověk může mít kvůli záhonům, ale taková prostě byla realita…

Ideální řešení jsme hledali posledních několik let.

Paletové ohrádky – naše první možnost.. Jednoduché, rychlé, snadno koupitelné řešení. Jenže… po těch letech? …. vždyť se budou hýbat, a bude jich potřeba ohromné množství, a jak to množství budeme rovnat? Vizuálně v pořádku, ale rozhodně nic zajímavého.

Sešroubovaná prkna – možnost zvolit velikost dřeva, tedy lepší než ohrádky, ale… viditelné šrouby, nebo šrouby zevnitř, ale to se prkna po naplnění začnou vydouvat, rohy vykrucovat… Jaká bude životnost?

Hliníkové rohy + fošny – díky zkušenostem se zpracováním hliníku bychom byli schopni navrhnout a nechat vyrobit speciální hliníkový profil, do kterého by šla zašupovat dřevěná prkna, což by mimo jiné vytvořilo potenciál pro uvedení nového produktu na trh…. Jenže profil konkrétních rozměrů limituje možnost použitého materiálu, a v případě variabilního rohového dílu už by cena za kus byla příliš vysoká, a tak jsme zavrhli i tuto variantu (u některých variant by rohy stály víc peněz, než dřevo na celý záhon).

Trámy – ať už by spoj byl jakýkoliv, výsledek je pěkný, a také robustní a vydržel by roky. Problém je najít ty trámy…. Veškeré dlouhé kusy jsme totiž použili při rekonstrukci kůlny. Vytvářet na krátkých odřezcích spoje by zničilo celý vzhled (a kompromitovalo pevnost celého záhonu), a cíleně shánět a kupovat trámy nedává smysl už vůbec… K tomu si přidejme tloušťku trámů, které nevyhnutelně ubírají místo buď v záhonu, nebo v cestičkách, což s naší omezenou plochou není ideální. Další problém je podklad, totiž vrstva štěrku (jehož použití jsem vysvětlovala v předchozím článku), kvůli kterému by záhon o výšce jednoho trámu neměl dostatečnou hloubku a množství hlíny, a trámy bychom tak museli vrstvit – tzn. potřebovali bychom více trámů, stejného průměru, které bychom museli opracovat aby na sebe jednotlivé řady seděly…. tzn. jen výroba záhonů by nám zabrala minimálně celou sezónu.

Plech/želeno – zrezlé záhony vypadají dokonale, ale běžně koupitelná varianta, kterou jsem našla, byla příliš malá. Výroba na zakázku je v našich končinách problematická, vše je daleko, lokálně to nikdo nedělá, a když to má nějak vypadat, doma na koleni to vyrábět nemůžeme… Plus.. kolik ledvin bude stát zakázková výroba něčeho takového?

Recyklovaný materiál – ač (co se ekologie a udržitelnosti týká) naprosto nejlepší řešení, tato varianta (mix materiálu a nádob) se v žádném případě neshoduje s mojí estetikou…

Přestože absolutně netvrdím, že je potřeba mít vše nové a luxusní, jsem naprosto předsvědčená, že je vždycky možné najít variantu, která je současně praktická i estetická.

Estetické cítění a vkus máme každý z nás jiný, a je to tak v pořádku. To ale neznamená, že ekologické a recyklované musí být batika a hliněný hobitín.

Je-li taková varianta požadovanou estetikou, pak je vše ok. Ale myslím, že velkou spoustu lidí odrazuje ekologie a udržitelnost právě z toho důvodu, že vše budí dojem, že se nejprve musíte sjet za úplňku trhanými houbičkami a absolvovat domácí výuku anti-systémového smýšlení v praxi, abyste doopravdy byli ekologičtí…

A tak to není!

Udržitelnost a ekologie může mít mnoho podob, od zmiňované batiky, přes mix starých zděděných kusů, až po ultramoderní minimalismus.

Vždycky, ale opravdu VŽDYCKY! existuje varianta spojující ohleduplnost k životnímu prostředí, estetiku i praktičnost, jen musíme být ochotní hledat cestu, protože i ten uplácaný hliněný dům nemusí být hobití nora s kusem beztvarého skla místo oken, ale může mít tvar naprosto normálního domu, s repasovanými starými okny, se všemi výhodami skutečného domu, jako jsou tvary stěn a výšky stropů, ale i nadčasovou estetikou a materiály.

Co se týká našich záhonů, estetiku stranou, my ani nemáme k dispozici žádný vhodný materiál, nic dostupného v blízkém okolí, a shánět a objíždět autem zemi o rozloze Finska, abychom „šetřili přírodu“, se pak jaksi míjí účinkem.

---

A tak jsme, co se záhonů týká, skončili u kusu lokálního dřeva s tím, že: „já se ale fakt ani náhodou nehodlám koukat na šrouby„.

To pak vidím jak Pepovi zajiskří oči, protože jsem mu právě nahrála možnost zkusit něco, co už dlouho chtěl, a koupit si další hračky do sbírky….

Mně to samozřejmě vůbec nevadí, naopak, protože si ty kufříčky speciálních šroubů, vrtáků, zahlubováků a vykružováků užívám taky, jen tedy musím dávat pozor jak na co sahám, abych zase někde nenechala půl prstu…

Nicméně, Pepa si s nadšením rozšiřuje sbírku hraček, zatímco mně se hlavou honí všechny ty nové varianty a možnosti, se kterými teď můžu otravovat…

Prostě to tu budeme mít všechno hezký…

---

Protože jsme hned po rozmrznutí rozebrali pár let starý záhon z paletových ohrádek, věděli jsme, že i tenké prkno má bez jakékoliv ochrany životnost několika let (ty ohrádky tam byly čtyři roky, a nejsou shnilé). To jen utvrdilo naši představu, že není potřeba používat trámy, ani textilie či nopovky…

Jako vážně… nopovku nechcete, nepotřebujete.

Člověk si pořídí dřevěný záhon/box, a místo aby pěstoval v prodyšném dřevě, nacpe tam plast…. jakože aby to ochránilo dřevo… Jenže pak pěstujete v plastu. A k tomu, jako bonus, máte plast přidělaný k tomu dřevu, které se snažíte chránit, a které se ve výsledku naopak ničí, protože ho plastem udržujete mokré.

Dali jsme nopovku do skleníku, kde máme tlakově ošetřené dřevo a měď z něj fakt v záhonech nechceme, ale ten plast kolem je další hnus, a kdybych celý skleník stavěla znovu, hledala bych jiné řešení.

A to je další věc… Zkušenost.

Vybrali jsme proto na záhony hoblované hranoly 123 x 48 mm.

Velikost a počet záhonů byl prakticky do poslední chvíle nejasný, protože kvůli překážejícímu materiálu, a později rozkopané ploše, bylo složité cokoliv vyměřovat. Další věc je moje potřeba symetrie, které jsem se nehodlala vzdát. Nejsem úplně blázen abych všechno budovala zrcadlově, ale linie a roviny jsou pro mě důležité, tím spíš když mají kontrastovat s přirozeným růstem rostlin.

Skleník jsme záměrně usadili do čela celého prostoru s plánem v budoucnu umístit záhony před ním, s centrální cestičkou vedoucí právě ke skleníku – středobodu celé zeleninové zahrady.

Za roky plánování se nám ale trochu změnila potřeba použití a řešení části prostoru, takže z plochy plné záhonů sešlo. Centrální cestička ke skleníku nicméně zůstala… Ta musí být dostatečně široká abychom případně projeli technikou. Stejně tak jsme zachovali volnou plochu před skleníkem, kde se dají pěstovat rostliny v květináčích (v našem případě borůvky, brambory..), a tedy snadno přendat, bude-li třeba projet např. bagrem. Další volnou plochu/širokou cestu potřebujeme u vchodu do kůlny.

Ve zbylém prostoru nám tak vyšlo pět záhonů rozměru 160 x 250 cm, s 80 cm mezi záhony a centrální cestičkou kolem 120 cm. Tak navíc zůstává dostatečně široký pruh podél kůlny, a také před rozpadlou boudou, kterou plánujeme nahradit, tzn. potřebujeme kolem prostor pro kopání.

• 

• 

• 

• 

Protože, jak už jsem zmiňovala, nechceme v rozích záhonů viditelné šrouby, rozhodli jsme se je zapustit a zazátkovat. Pořídili jsme si sadu sukovníků a zátkovníků, kterými jsme vyvrtali díry k zapuštění šroubů, a také z jiného kusu dřeva vyřízli pasující zátky. Ve výsledku to není zase o tolik práce navíc, ale rozdíl v detailu je nebetyčný.

Přidali jsme spojky v délce, abychom pojistili, že se hranoly nebudou od sebe navzájem vyhýbat a hlína sypat kolem, a také jsme pojistili rohy vlepeným hranolem (a extra šrouby). Hotové záhony jsem zevnitř natřela řepkovým olejem, aby se neřeklo….

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Fotky z dronu hodně klamou co se týká záhonů v prostoru… střecha kůlny se totiž rozšiřuje daleko víc, než stavba samotná.

Vyštěrkovaný bude sice celý prostor, ale jelikož nás čekalo ještě větší množství kopání, zůstala část rozbahněná. Aby se štěrk z hotové části neroztahoval, zasekli jsme ho provizorně starými trámy.

Jelikož jsme záhony chtěli zaplnit kvalitnější zeminou, nebylo lokálně možné koupit big bag. Doprava při objednání z internetu už klasicky vychází dráž než hlína, a cena dopravy se s počtem objednaných pytlů bohužel zvyšuje. Takže jsme si dali týden posilování s přehazováním pytlů z lokálních obchodů, a hned několik koleček s napakovaným autem i károu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Kartony na dno jsme sbírali přes rok, a celou dobu překážely v kůlně, takže byla úleva se jich konečně zbavit. Hodili jsme na ně i nějaký materiál ze starého kompostu, který budeme rušit, ale bylo toho málo, mimo jiné proto, že se nám v kompostu zabydleli mravenci, a do nových záhonů jsme je samozřejmě stěhovat nechtěli.

Protože se snažíme maximalizovat prostor, zalíbil se nám nápad pěstovat vertikálně. U fazolí je to naprosto jasné, ale jak se ukázalo, rostou tak naprosto skvěle i dýně.

Jako se vším tady, byl problém sehnat vhodné konstrukce. Na fazole by stačily větve, ale pro dýně je třeba něco pevnějšího. No a protože se mi v zahradě obecně líbí rezavé prvky, a také jsem chtěla něco trvalejšího, napadlo mě vyrobit úplně jednoduché stojany z roxoru. A jelikož Pepa umí i svářet, a samozřejmě máme doma svářečku, stačilo jen koupit materiál a dohodnout se na rozměrech…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Co se týká rostlin, sázeli jsme samozřejmě naprosté chudinky. Sezóna u nás sice začíná pozdě a kvůli mrazům většinou dáváme rostliny ven až v červnu, nové záhony ale byly hotové teprve na začátku července. Jeden celý měsíc z našeho už tak krátkého léta je opravdu hodně, a většina zeleniny byla poškozená škůdci… od mšic, přes dřepčíky, housenky až po molice…

Rostliny se naštěstí vzpamatovaly a nějaká úroda z nich nakonec byla…. Radost ale dělají především záhony samy o sobě. Kromě toho, že po první zimě drží tvar i rovinu, už mají při suchém počasí krásnou šedou barvu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Detail rohů mě osobně neskutečně uspokojuje, a radost dělají i kovové stojany, díky kterým není prostor teď v zimě tak prázdný. Jsem moc ráda, že jsme si po těch letech plánování řekli, že si s tím fakt dáme práci a uděláme to nejen prakticky, ale i hezky. A kdyby vás zajímalo kolik ta sranda stála, tak za dřevo a šrouby jsme dali asi 550€. Málo to není, ale záhony jsou pěstovací plochou o něco větší než 20 paletových ohrádek. Pro hloubku záhonů by ale musely být dvě ohrádky na sobě, tedy celkem 40 kusů. Při ceně cca 20€/kus v běžné lokální slevě jsme rázem na 800€, tedy částce podstatně vyšší, za záhony naprosto nesrovnatelné kvality. Jistě, roky čekání, nervy, a čas věnovaný práci není možné vyčíslit, ale v tomhle případě to za to naprosto stálo.

Letos bude pěstování daleko lepší… doufám. Komplikace totiž stoprocentně budou, protože už máme naplánované další projekty…