Hrozně ráda bych napsala, že už máme hotovo, ale to bych fakt lhala….

Sice jsme na ostrově trávili hodně času, ale nejde tvrdit, že bychom pracovali na 100%. To by totiž taky byla lež. Sice jsme jezdili pracovat a něco doopravdy udělali, ale tak nějak jsme se snažili u toho všeho i rekreovat. Být na chatě.

Ono to k tomu totiž naprosto přirozeně svádí. Mnohdy jsme dorazili na ostrov celkem brzy navečer, ještě by se dala udělat nějaká práce, ale místo toho jsme zatopili saunu, sedli na molo s drinkem, a kochali se nočním světlem.

• 

• 

• 

Já osobně si připadám jako na dovolené každý den, protože při práci z domova, s klidem, který máme, a s tou obrovskou svobodou a životem podle vlastních pravidel, to snad ani jinak nejde. Nicméně na ostrově je to takové ještě lepší, dovolenkovější.

Totiž když pominu letní slunovrat, kdy u jezera bylo více lidí, než za celý předchozí rok dohromady, a ano, i tak jsem si připadala jako na dovolené.. ale jako na dovolené v přeplněném kempu.

A taky se koupeme… i já…

Pepa pádlem z výbavy lodi umlátil trávu před molem, čímž současně zvířil šlem a bahno na dně, takže se vstup do vody trochu pročistil. Taky se mi podařilo najít plavky, které jsem si kdysi koupila… Totiž, najít je nebylo nic složitého, spíš bylo překvapení, že se do nich vejdu.

Já bych si totiž ve své vorvaní mentalitě nikdy nekoupila plavky velké velikosti. Totiž taky k čemu. Plavky bych si na sebe nikdy nevzala. Tak jsem si je prostě koupila o několik velikostí menší. Prozřetelně (naštěstí) ale ne příliš malé, abych vůbec někdy měla šanci do nich zhubnout, tudíž i když to vypadá děsně, mám co obléct…

Takže hrdinně plavu.

Tak pět šest metrů od břehu. Pak už mě chytá panika. A taky se musím vyhýbat leknínům, protože ty jsem pádlem umlátit nenechala, ale chytám hystera kdykoliv se o ně ve vodě otřu.

Pobyt na chatě probíhá za slov: „Ježiš, tady je krásně“, střídaných mlčením a nekonečným zíráním na vodu, na nebe, či do zeleně, s panikou: „Jsme toho zas hodně udělali!!“…

„Měli bysme začít něco dělat…“

„Dáš si pivo?“

„Dám“…. a Pepa bere prut a jde na ryby… totiž „na ryby“, protože se vlastně bojíme (hlavně já), že doopravdy něco chytí…

„A to bys jí fakt zabil?“

„No jo, asi jo…. kdybych musel…“

„Chudák rybička“

„No“

A tak Pepa chytá lekníny a škeble, které zase hází zpátky, protože ryby sice jíme, ale kdyby mi ji měl picnout před očima, zřejmě bych ji nepozřela.

---

Protože jsme letos mnoho víkendů trávili dokončováním sauny, bylo to až v polovině června, kdy jsme se konečně dostali k nějaké činnosti uvnitř chaty.

Veškeré práce v chatě závisely na rozhodnutí, zda otevřít strop či nikoliv. Měřením zvenčí jsme se dopočítali k nějakým 80 cm prostoru mezi stropem a střechou, což pro prostor na spaní není dvakrát moc. Ovšem po měsíci a půl přespávání na zemi, kdy každou noc je potřeba spaní připravit, a každé ráno zase odklízet, protože s rozloženým spaním se do chaty nevejdeme, nás to k vybudování spacího patra prostě nutilo.

Otevřít strop je jedna věc… jistě, spousta práce a bordelu, ale jinak bez problému… horší je, že kdybychom zjistili, že se do prostoru nevejdeme, už by nešlo strop vrátit do původního stavu, protože prkna stropu byla připevněna z horní strany trámů.. tedy strop byl zaklopen před dokončením střechy. Rozebírat strop byl proto velký risk.

Nicméně kvůli rozpadajícímu se komínu bylo nutné rozebrat alespoň malou část nad krbem, rozhodli jsme se proto, že onu část odstraníme, a uvidíme…

• 

• 

• 

• 

No, viděli jsme.

Spoustu pilin a starých novin a časopisů. Jinak jsme nebyli schopni odhadnout, jestli prostor pod střechou stačí. Jistě, nějak jsme výšku změřili, čímž jsme zjistili, že je tam doopravdy velmi málo místa, což jsem se snažila demonstrovat vlezením pod stůl, který byl přibližně stejně vysoký jako prostor pod střechou. Omlátila jsem si hlavu, jak jinak, a potvrdilo se nám, že místa je příliš málo.

Měli jsme ten samý den odjíždět, a vlastně nebylo v plánu začínat nějakou práci, jenže člověk chce mít jistotu, zvlášť když je chata tak moc malá….. A tak jsem se hecla a prostě se pod střechu prosoukala. Já… která nesnáším stísněné prostory.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Místa strašně moc málo, ale na spaní člověk tak moc prostoru nepotřebuje….

No a když už jsem byla nahoře, obalená v pilinách, vyklidila jsem část stropu…. Nakonec jsme udělali vážné rozhodnutí, a vyklizenou část hned i rozebrali.

• 

• 

• 

• 

• 

Od této chvíle nebylo cesty zpět.

Další víkend jsem se pustila do vyklízení celé plochy, zatímco Pepa začal rozebírat rozpadlý komín.

Původně jsme ho chtěli jen vyspravit, ale po rozebrání podhledu se ukázalo, že bude lepší ho postavit znovu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Množství novin a časopisů bylo neuvěřitelné, ale hlavně ve většině případů nešlo o „odpad“. Našli jsme i novější časopisy, ale především noviny a magazíny z doby druhé světové války, část je dokonce ještě starší, meziválečná. Přiznám se, že takový poklad jsem nečekala, a snažila jsem se vše vypreparovat z hromady pilin co nejšetrněji. Hodlám se tím vším za dlouhých zimních večerů pročíst.

Kvůli obrovskému množství časopisového materiálu, a také kvůli opravdu malému prostoru v nejnižší části střechy, jsme se rozhodli po stranách původní izolaci nechat, a celý prostor rozdělit. Tedy upravit ke spaní jen tu nejvyšší část. Není to sice úplně ideální, protože jsme tím vlastně vytvořili krabici ke spaní, ale boky tak budou lépe izolovány, než kdybychom je vyklízeli a snažili se izolovat jen střechu. Další věc je ta, že místa je tam opravdu tak strašně moc málo, že by bylo opravdu obtížné, ne-li nemožné, strop i stěnu jakkoliv obložit.

K izolaci střechy a stěn spacího prostoru jsme použili vatu, respektive měkké dřevovláknité desky. To vše začištěno papírem a obloženo palubkami.

• 

• 

• 

• 

• 

Co dává pobývání na ostrově ještě dovolenkovější pocit je i cesta lodí, a především fakt, že se lodí dá dojet na nákup.

Po letech života u lesa, kdy na nákup vždycky musíme autem, protože nejbližší obchod je asi 20 km daleko, je překvapivá změna, když si lodí dojedete do města, pěšky dojdete pár set metrů do supermarketu, a pak zase lodí pěkně zpátky až na chatu. K tomu je ve městském přístavišti i grilovací místo, kdybyste si náhodou chtěli dát oběd ještě před cestou lodí.

• 

• 

• 

• 

Víkend před vyzvednutím kluků jsme se sice snažili dokončit co nejvíc, ale… no… škoda mluvit.

Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsme potřebovali vyřešit, byla elektřina.

Máme sice rádi romantiku života bez vymožeností, a chatu bez přípojek jsme si vybrali záměrně, ale bylo nám jasné, že kompletně bez proudu se neobejdeme. Co se týká práce a elektrického nářadí, řešili jsme to agregátem. Problém je ten, že když pracujete celý den, běží celý den i centrála, což znamená hluk na celé jezero, nehledě na to, že nějakou dobu trvá, než se centrála rozběhne dost na to, aby se dala používat, takže není možné ji neustále vypínat a zapínat. Takže centrála běží nepřetržitě, i když potřebujete říznout pilou párkrát do hodiny. Další věc je pak nabíjení telefonů, když člověk tráví na ostrově několik dní. K tomu bychom mohli z ostrova i pracovat, stačí vzít si s sebou notebook. No a ta nejdůležitější věc….. lednice.

V teplém počasí je teplá i voda v jezeře, což znamená, že vodou není možné chladit vůbec nic. Kopat sklep, či podobné řešení, se nám v kamenité půdě fakt nechce. Současně je ostrov tak dobře umístěn, že chytá slunce po celý den, což je sice super, ale také to mimo jiné znamená, že chladicí box během dne přesunujeme hned několikrát, podle toho jak zrovna postupuje slunce. A i sebevětší box má dost malý objem, a omezený počet otevření, než všechno uvnitř zteplá. K tomu zteplá i veškerá dovezená voda, takže za opravdu horkého počasí není jak se osvěžit.

Řešení….. solární panely.

Umístit jsme se je rozhodli na dřevník. Sice jsme jimi zakryli prakticky celou tu krásnou dřevěnou střechu, ale je to jediné místo, kam mezi stromy svítí slunce, a současně se na ně nebudeme muset dívat. Lednici jsme provizorně umístili do dřevníku.

• 

• 

• 

To je takový luxus, když si při saunování dáte vychlazený drink!

Nic dalšího jsme pak už nestihli, a po přivezení kluků jsme se zasekli na celý měsíc doma. Propásli jsme tedy celý červenec, tedy i víkendy s krásným počasím.

O to krásnější pak byla cesta na ostrov už ve čtyřech.

Kluci skvěle zvládli loď, trochu vyděšení, ale naštěstí se to obešlo bez paniky.

• 

• 

No a ostrov….. ten jim patří.

Půlku času jsme ani nevěděli, kde jsou, že ještě neodplavali jsme tušili jen ze šustícího borůvčí.

Nejlepší ale bylo spaní, protože po dlouhých týdnech jsme zase spali všichni spolu na podlaze. Bylo to také poprvé a naposledy za tu dobu, kdy prospali celou noc, pouze s občasným přelehnutím a pošmudláním. A já si jen říkala, že bych tak chtěla žít už napořád.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Uvnitř chaty se během doby, kdy jsem sepisovala tento článek, stala spousta změn… ale o tom až příště…