Tedy chata….

Zase ta chata…

Velká očekávání, já vím… také je mám. A k tomu tunu stresu, protože téměř cokoliv, co jsem na tomto webu prezentovala v minulosti, bylo před zmíněním v článku již hotovo. Tentokrát, sice s určitým zpožděním, sledujete vývoj na ostrově spolu s námi, tak jak se děje.

Děsivé, hodně děsivé….

Říkám si, když něco nevyjde, když něco svým rozhodnutím fakt hodně po…., co pak?

Ale co. Nikdy jsem se nesnažila prezentovat jako nějaký designér. Já prostě většinu času nemám tucha, co vlastně dělám.

Ne, špatně… já prakticky nikdy nemám tucha, co dělám.

Trávím hodiny, dny, měsíce, roky, nebo skoro celá milénia zevlováním kolem, s výrazem totálního naštvání…. mám totiž ten typ obličeje, který v uvolněném stavu vypadá, jako bych byla úplně šíleně naštvaná. Naštvaná nejsem, většinou, ale když se hodně soustředím a zapřemýšlím, přestanu výraz obličeje kontrolovat… To jen zpráva pro všechny ty, kteří mě znají, a cítili se někdy uraženi tím, jak se tvářím.

No a já když takhle chodím, s tím svým nasupeným obličejem, vymýšlím, přemítám, a jednou za čas to končí nápadem, nějakou vidinou, jak by věci třeba mohly být.

Ono se to v průběhu procesu většinou změní, protože už i s plechovkou konkrétního nátěru pořád pokračuji v chození kolem, v dumání, a plány na poslední chvíli kompletně překopu.

Dělám v tom bordel sama sobě, tak bych to asi definovala.

Chata mě vyčerpává.

Chodím kolem, říkám jo, uděláme to tak. Pak zas chodím znovu. Ne, uděláme to jinak.

Jak to uděláme?

Pepa se na mě podívá, prohlásí, že od vymýšlení jsem tu já, já upadnu do deprese a nejistoty, a mám chuť jet domů.

Jenže ono to doma není o moc lepší. Také není hotovo. A když jsem doma, stýská se mi po chatě.

Takže jo, uděláme to tak…

Nebo ne?

Pepa šediví víc a víc, já po milionté vyndavám vzorky barev, přestože je mi jasné, že je to k ničemu, protože ze zkušenosti vím, že i když je vzorek při porovnání s nátěrem skutečně stejný, ve velké ploše a v závislosti na světle je barva vždycky jiná.

A tak skoro brečím nad tím, že jsme otevírali strop, že jsme plýtvali prací, časem i energií, přitom je to vlastně hrůza.

Pak rozložíme matrace uprostřed chaty a říkám si jo, no jo, to patro na spaní prostě potřebujeme.

Další ráno, po odklizení matrací, opět nevím jistě, jestli jsme tím spacím patrem celou chatu nezničili.

Já vůbec nechápu, proč se mnou ten Pepa pořád je…. fakt ne.

Nicméně doobložil ono spací patro palubkami, abych mohla natírat…

• 

• 

• 

Protože nátěry já nejraději.

Spací prostor je samozřejmě tak moc malý, že není možné natírat ho v normální poloze….

No, takže vleže.

A protože jsem prase, a barvu mám na obličeji i v případě, že natírám podlahu, umíte si asi představit ten bordel.

Z brýlí nátěr asi nikdy nedostanu, o oblečení nemluvě, obličej a ruce budu mít puntíkaté ještě nějakou dobu, protože ve sprše by to pustilo, ale tu my nemáme. V sauně jdou podobné projekty dolů jen drhnutím, ale to já se zas nebudu obtěžovat…

Vždycky budu obdivovat a závidět lidem, kteří jsou schopni v parádním oblečení natřít třeba okna, nezaprasit u toho sebe, ani nic okolo, protože pevnou přesnou rukou natřou jen to, co chtějí…

Já to neumím. Já musím vše oblepit.

Jsem takový vrchní oblepovač. Oblepení a zakrytí všeho, co nemá být natřené, mi někdy trvá déle, než natírání samotné. Ale nemám jinou možnost.

Problém nastává ve chvíli, kdy oblepuji ve starém domě…

Křivé zdi, křivé podlahy, křivé vše… Pórovité materiály, na kterých papírová páska drží „jen aby se neřeklo“, takže když ji po dokončení nátěrů odstraňuji, trnu hrůzou, kde všude nátěr pod páskou prosákl. Lepení na sekerou otesané trámy je noční můra. Její odstraňování ještě větší.

Prostě… oblepovala jsem jako divá, a přesto je vše omatlané…

---

Jak jsem psala minule o Pepovo rybaření… si představte, že hned jak jsem to napsala, chytil štiku.

Odešel jako obvykle s prutem, tentokrát nově koupeným, s klukama v závěsu.. Já šla za nimi o chvíli později, ale viděla jsem hned, že se u vody něco děje. Po příchodu na molo mi Pepa s provinilým výrazem oznamuje, že „na první nahození…“ … Nedošlo mi to hned, koukám na vlasec končící ve vodě…. „Jsi se zasek?“ a představuji si potrhaný leknín. V další vteřině mi to však docvaklo, hlavně kvůli pohledu na Pepy výraz. „Ryba.. neeee…“.

Jenže ono jo. Štika. Štička malinká…. chuděra. „Pustíš jí, žejo?“

No, a tak má Pepa alespoň fotku.

• 

• 

---

Já se konečně odhodlala vyzkoušet nátěr vybraný pro exteriér chaty (okna, dveře)…

Jde o švédskou fermežovou barvu Ottosson (dostupná by měla být i v Čechách) odstín Umbragrå (tedy šedá umbra). Natírala jsem těmito barvami poprvé, a samozřejmě úplně jinou metodou, než jakou doporučuje výrobce. Nátěr by se totiž měl v první vrstvě ředit, načež následují další dvě vrstvy nátěru navrch. To by problém nebyl, jsem zvyklá, že nátěry vyžadují hodně vrstev. Jenže u těchto barev je potřeba mezi jednotlivými vrstvami čekat minimálně dva tři dny, což v případě, že člověk jede na chatu na víkend, a ještě za předpokladu, že vyjde počasí, je práce na spoustu týdnů, což je čas, který prostě nemáme. Takže jsem nátěr neředila a natřela rovnou. Výhodou je stoprocentní krytí už v jedné vrstvě, nevýhodou náročnější roztírání, jak povrch není pro fermež nijak připraven, a tím pádem i velká spotřeba barvy.

Rozhodla jsem se to zkusit na jednom z oken jen tak v rychlosti mezi jinou prací, a zatím se zdá, že má typicky prasácká metoda funguje… jak se nátěr bude chovat do budoucna je samozřejmě ve hvězdách.

• 

• 

Osobně si myslím, že tento odstín chatě sluší, doplňuje se krásně se zašedlou fasádou i okolní zelení.

Pepa mezitím začal znovu stavět rozebraný komín.

• 

• 

• 

• 

Pokračovala jsem v natírání stropů. Nátěr je opět fermežová barva, naše oblíbená finská značka Uula, tentokrát však v matné verzi… u velkého kýblu je cenový rozdíl oproti polomatu, který používáme doma, hodně výrazný. A přestože jsme se rozhodli neslevit z pohledu kvality nátěru, a nekoupit třeba levnou syntetiku, hledali jsme levnější varianty. Pořád je to jen rekonstrukce chaty, která navíc není v zimě vytápěná, a přestože se nám celý projekt pěkně prodražil (kvůli všem těm „a víš co bysme ještě mohli…“ výmyslům), některé výdaje jsou u podobného projektu příliš nesmyslné.

Nechtěla jsem v interiéru natírat staré dřevo na bílo, ale protože je chata hodně tmavá, světlý odstín je samozřejmostí. Vybrala jsem odstín Helmi, tedy perlově šedou v hodně světlé variantě. Je to jeden z tradičních odstínů a dobře se doplňuje s barvou, kterou jsem vybrala pro podlahu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Protože červený nátěr na podlaze se nám nepodařilo identifikovat, respektive rozhodně nejde o fermež, nemělo smysl kupovat drahý fermežový nátěr a riskovat, že vůbec nechytne. Po dlouhém přemítání jsme vybrali nátěr Betolux Akva firmy Tikkurila, odstín Kalsiitti. Nátěr kryje ve dvou vrstvách, ale hlavně velmi rychle schne, což znamenalo, že jsem obě vrstvy zvládla během jednoho dne.

Podlahu jsme nijak nebrousili, rozhodli jsme se natřít ji přímo, jen po osmirkování loupajících se míst a důkladném umytí. Důvodem byl samozřejmě nedostatek času, a také pracnost broušení… Profi brusku na podlahy bychom na ostrov tahali těžko, její půjčení tu stojí spoustu peněz, navíc je podlaha shora zatlučena hřebíky, takže jediný způsob jak barvu obrousit – ručně. Pepa stavěl komín, abychom s přicházejícím podzimem mohli začít topit, a já se svýma rukama podlahu prostě neobrousím. Takže nátěr přímo na ten původní, případné škrábance budu schopna průběžně zatírat právě díky tomu, že nátěr rychle schne.

• 

• 

• 

• 

Nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik udělá trocha nátěru.

Dvě ze tří oken jsem taktéž natřela perlovou šedou, ale nakonec jsem s výsledkem nebyla dost spokojená.

Odstín je to hodně světlý, a podle toho, jak se mění světlo, někdy vypadá bíle (především na stropě), nicméně kontrast oken s okolními roubenými stěnami mi nepřišel dostatečný. Jde totiž samozřejmě i o nábytek, který v místnosti bude, a veškeré barvy po zabydlení interiéru.

Nakonec jsem se rozhodla, že okna tedy bílá budou, a další víkend jsem je i s rámem dveří natřela fermežovou pololesklou barvou.

Taktéž jsme přivedli do chaty elektřinu, a poprvé zatopili v nově opraveném krbu – bylo to jen tak tak, zima byla už i klukům.

• 

• 

• 

Večery se tu rapidně zkracují a bez pořádného světla se nedá v chatě ani pracovat, a nás přitom čekalo to nejlepší ze všeho – zařizování interiéru….

Jenže veškeré práce postupují pomaleji, než by si člověk přál, do toho má Pepa strašnou spoustu práce do zaměstnání, takže pořádná dovolená nepřipadá v úvahu, a člověk tak zvládne udělat práci jen o těch víkendech, kdy vyjde počasí.

Chtěla jsem další článek o chatě pojmout jako ten finální, s odhalením hotového interiéru, ale to taky můžete na další zprávy z ostrova čekat do příštího roku.

Takže tady to je… v rozpracovaném stavu…

Je jasné, že detaily neklapnou ani tentokrát (ty prokleté lišty u stropu), a velké plány v exteriéru chaty se opět posouvají na následující sezónu, ale už jsme se dopracovali do stavu, kdy lze v chatě fungovat..

Hlavním prvkem chaty je kuchyně.

U miniaturních chat, ve kterých chce člověk trávit čas, je nejlogičtějším řešením nábytek na míru…. Něco chytrého, co bude fungovat v prostoru, bude praktické a hezké…

A proto my, naprosto přirozeně, budeme zachovávat starou lavici, která zabírá celý jeden roh, kam už se nic jiného nevejde, ale zato se na ní po menší úpravě bude dát válet s pohledem na hořící oheň v krbu, a číst knihy při světle lampičky (ach ta elektřina).

Také budeme nechávat starou komodu, do které se skoro nic nevejde, ale když ona je prostě hezká.

Takže jediné řešení k získání nějakých úložných prostor je hodně kuchyňských skříněk.

Hledala jsem levné modulové kuchyně, ale v našich končinách se podobné dají sehnat snad jen v jednom obchodě…

Ikea, jak jinak.

K mému potěšení, a díky tomu, že jsme se k úpravám chaty dostali až letos, nám to dobře vyšlo s novým modelem kuchyní, které Ikea nabízí.

Enhet… je to taková o hodně levnější varianta, než klasická kuchyně z Ikey…. ale na chatu super. Stále dostatečně variabilní, s výběrem různých skříněk, jejich velikostí, i několik dekorů dvířek. Já vybrala dvířka v šedé barvě, ale to především kvůli rámečku – ostatní nabízená dvířka jsou hladká.

Na internetu jsem sice viděla vizualizace se stejným typem dvířek v bílé barvě, ale ta se bohužel neprodává. Riskla jsem šedou s tím, že pokud barva nebude sedět, celou linku natřu.

Pracovní deska je Karlby – dub. Dražší než laminát, ale investovali jsme něco z peněz, které jsme ušetřili na skříňkách. To samé se týká plynové plotny, kterou jsem vybrala vestavěnou, přestože volně stojící by byla výrazně levnější. Je to jen chata, ale není důvod, proč bychom si ji nemohli zařídit hezky.

Hlavní část linky se nachází před oknem vedle vchodových dveří. Částečné zakrytí okna nám není cizí, a protože i v chatě jsou okna zatlučena hřebíky, není s tím žádný problém.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A jestli někoho zarazila vodovodní baterie na ostrově bez vody, tak to je taková vychytávka…. Zase jeden můj výmysl, který Pepa zrealizoval. Je to úplně jednoduše karavanová baterie s 12V čerpadlem v kanystru ukrytém ve skříňce. Odpad je vyveden mimo chatu, kde bude spolu s odpadem z venkovní kuchyně sveden do trativodu/filtrace…

No a druhá část kuchyně….. ostrůvek.

Bylo by jednodušší a levnější koupit některý ostrůvek z Ikey, ale pro maximalizaci úložného prostoru i pracovní plochy jsme ho složili z kuchyňských skříněk a napojených pracovních desek. Vytvořili jsme velkou pracovní plochu, u které se však i pohodlně najíme, tedy mnohem lepší řešení než miniaturní stůl, který jsme dosud měli, a který i přesto zabíral příliš mnoho místa.

• 

• 

Není to úplně tradiční řešení, a už vůbec ne v tak malém prostoru, ale já si určitým způsobem rozhodla vykompenzovat ten kuchyňský ostrůvek, který jsem vždycky chtěla, ale doma se ho vzdala pro možnost velkého stolu.

Chata je pro dva.

Po dlouhých úvahách nám došlo, že nemá smysl přemýšlet, jak ji nafouknout. Zařídili jsme si ji tedy jen pro sebe, pro nás dva, pro naše kluky… S plochou fungující pro náš způsob života, s trochou volného prostoru na skotačení štěňat a budoucí společné válení se u krbu..

Lavice je zatím jen částečně oškrabaná, čeká ji tedy dokončení a nový nátěr… Na renovaci komody jsme se nedostali vůbec. Kuchyni chybí úchytky, které zatím leží na poště. Také jsem objednala extra dvířka, která použijeme jako krycí panely na boky, a zbývá vyřešit podnoží prodloužené části desky. Také chybí část podlahových lišt, všechny lišty u stropu, zalištování spacího prostoru, a dokonce chybí i část palubkového obložení v části vedle komína… o vyřešení žebříku do oné spací části ani nemluvím. Nastěhováním kuchyně se to všechno samozřejmě komplikuje, ale kdybychom chtěli nejprve dokončit všechny detaily, nebydlíme v chatě až do příštího roku. A nám se pochopitelně další rok čekat nechtělo. Takže zase budeme bydlet v napůl rozhrabaném stavu. Na druhou stranu, proč ne…. tento typ detailů je přesně to, co může člověk postupně dokončovat při dalších návštěvách ostrova, mezi saunováním, grilováním a rekreováním.

Je nám tu dobře. Tak dobře, že už jsme zase neodjeli domů, a s notebookem místo „práce z domova“ praktikujeme „práci z chaty“..

• 

• 

---

Edit: Tak jsme neodjeli v neděli, neodjeli jsme ani v pondělí, a dokonce ani v úterý… takže tu lavici jsem ještě oškrabat stihla, a dokonce i natřít. Fotky zatím nemám… ty až příště 🙂