Povídání o pracích kolem domu jsme opustili koncem dubna. Od té doby se tu toho přihodila velká spousta, vylepšováním domova počínaje, přírůstkem do rodiny konče…. ale pěkně popořadě..

Plány na výměnu střechy vzaly za své a tím i dohoda s Jannem, že na sezónu bude u nás. Před odchodem za jinou prací ale ještě stihl vyrobit nové schody před verandu.

Roky jsme do domu chodili po provizorních schodech z palet. Za tu dobu už bylo třeba palety párkrát poopravit, ale vyměnit jsme je nemohli, totiž po dobu kdy žil Linus.

Linus nesnesl změny a vzhledem k jeho pohybovým potížím by byla hloupost změnit vstup do domu, který do poslední chvíle jakžtakž zvládal.

Bez něj už ale nebyl důvod provizorní schody udržovat, tím spíš, že se během zimy ještě víc rozpadly. Jejich odstraňování bylo hodně smutné. Tahle provizorní konstrukce zažila naše milované kluky, byla tu s námi velkou část našeho snažení, a byla tím pádem určitou součástí našeho života.

Od začátku jsem si plánovala schody, které se budou rozšiřovat do všech směrů a budou dost hluboké, aby se na nich dalo pohodlně sedět. Na schodech před verandou sedáme totiž moc rádi.

Nad výběrem materiálu jsme moc času trávit nemuseli, modřínové dřevo byla jasná volba.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po jednom z příjezdu z ostrova jsme využili hezkého počasí a natřeli jednu ze stěn kůlny. Pár hodin práce, ale změna obrovská.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Přišlo krásné jaro a má milovaná zeleň…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Obrovskou radost nám letos udělala rebarbora, která neuvěřitelně narostla.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Většina skončila ve formě šťávy (letos úplně bez cukru) v drinku… Recept v loňském článku: Juhannus.

---

Jako člověk žijící v dřevostavbě mám dvě noční můry…… vodu… a oheň.

No a jedna z nich se bohužel stala skutečností……

Praskla nám voda.

Přesněji, sesmeklo se šroubení z hadice. Protože tady máme v řádu obrovský tlak. Protože typ šroubení na dvě věci…. Protože prostě věci už z principu nemohou jít hladce.

A ne… voda nezačala téct, když jsme byli doma…. jistěže ne…

Sedíme tu roky na zadku a nic…. ale jak jsme několik dní z domu…. šup! a je to…. vyplavená čtvrtka domu.

Po zběsilém tempu vše stihnout do příchodu štěňat, s mnoha přesuny mezi domovem a ostrovem, jsme přiváželi domů kluky s pocitem, že se konečně zastavíme, uděláme si pauzu, užijeme si mimina, sebe navzájem, a léto….

Po příjezdu nás však uvítala vytopená „koupelna“… tedy místnost, kde prozatím byl jen sádrokarton na podlaze, tedy absolutně žádná ochrana před vodou…

Co člověk může v takové chvíli dělat.. jak může reagovat.

Svým způsobem nás zachránila skotačící štěňata.

Vypnuli jsme vodu, opravili šroubení a víceméně dělali, jako by se nic nestalo….

Takový ten stav, kdy člověk tak moc dobře ví, že jsou věci v háji, že problém samotný tak nějak vytěsní…

Během následujících pár dní jsme prostor vyklidili. Protože „koupelna“ vlastně sloužila jako místnost pro odkládání věcí, i jako prádelna, bylo toho hodně co vyklízet. Pytle na špinavé prádlo plné nejen prádla, ale i vody, a bohužel i začínající plísně. Sbírky květináčů, pytle hlíny, milion konviček na zalévání, úklidové prostředky, sušáky, žehlicí prkno, sbírky papundeklových krabic, které syslím, abych měla do čeho balit věci, které se mi občas podaří prodat a musím je nějak odeslat. Odnesla to i moje Singrovka, už roky v originální krabici, protože mám úchylku zachovávat originální balení a věci v nich ukládat a uchovávat. Stroj snad přežil a já oplakávám krabici a návody, které jsem roky udržovala ve výstavním stavu.

Následující dny samozřejmě pršelo. Protože když máte v domě potopu a k tomu kopu promočeného hnijícího prádla, je vysoká vzdušná vlhkost to, co potřebujete… jak jinak…

Prádlo na sušáku usychalo až tři dny, před totální hnilobou nás zachránilo lepší počasí.

Pořízení kluků nás samozřejmě na nějakou dobu zaseklo doma. Což má občas i své výhody. Na ostrov jsme se nedostali prakticky celý měsíc, díky čemuž se nám ale podařilo zvládnout spoustu věcí doma…

Náš nábytek na terase (ona vyštěrkovaná plocha u domu) utrpěl za dvě poslední zimy značnou újmu. Rozhodli jsme se ho totiž nechat venku. Zatímco křesla přežila jen s oloupaným nátěrem, stůl nevydržel nápor sněhu.

Mysleli jsme, že to odneslo jen podnoží stolu, které bychom mohli vyrobit, ale v momentě, kdy jsme stůl začali rozebírat, rozpadl se celý.

Tak jako tak bylo v plánu starý stůl přemístit na ostrov a vyrobit domů nový.

Měla jsem celkem slušnou představu jaký stůl chci. Nakreslila jsem si ho, našla nějaké inspirativní fotografie na internetu, a s Pepou jsme dali dohromady konkrétní plán na jeho výrobu.

Člověk by si asi nemyslel, že dlouholetá rekonstrukce svépomocí bude mít nějaké velké výhody…. ale zjevně má.

Spoustu nářadí, a spoustu zbytků materiálu.

Stůl jsme vyrobili metodou „co dům dal“.

Deska je z modřínu, který nám zbyl po stavbě schodů u verandy (velké oči), kolíčky spojující některé části jsou zbytky z nábytku Ikea. Podnoží je mix borovice, modřínu, a tlakově ošetřeného dřeva ze stavby skleníku. Mix materiálu a barev podnoží je důvod, proč jsme se ho rozhodli natřít. Černý olej se tu válel z neuskutečněného projektu vyvýšených záhonů.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Letošní podmínky byly pro zeleň ideální… díky čemuž prospívaly i mé vysázené rostliny. Loni osázené záhony se zazelenaly překvapivě dobře… můj první, letos již dvouletý, předčil veškerá očekávání…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Bohužel, radost moc dlouho nevydržela. Protože prudké deště. Protože dvě štěňata.

Ale kytky dorostou.

Totiž některé. Ty, které měly štěstí, že neskončily komplet vykopané.

Krásné dny jsme trávili venku, vyhánějíc smradíky z kytek, okřikujíc je, aby nekousali naše nové schody…..

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

… já hrabajíc se v záhonech (hodně kytek = hodně pletí), oba s Pepou běhajíc kolem skleníku (takovou džungli jsme nečekali).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po dlouhých letech jsme ale konečně měli čas a možnost dokončit další část verandy… Jen kousek, kousíček.

Lišty kolem oken.

Vzhledem k velikosti verandy a oken jsem se rozhodla okrasné lišty nenatřít bíle, ale černě, stejným nátěrem jako stěny verandy. Lišty jsou poměrně široké (vyrobené z úplně obyčejných prken), z černých zdí by opticky příliš mnoho nezbývalo a v bílé variantě by lišty na stěně byly příliš…. no… omalovánky…

• 

• 

• 

• 

Pod oknem jsme roky měli úložnou lavici ze stejné série jako zahradní nábytek. Sloužila jako extra sezení v případě potřeby, a jako úložný prostor pro polštáře z křesel. Problém byl ten, že jako sezení jsme ji ani jednou nepotřebovali, končila zaskládaná kytkami (ne že by to ještě někoho překvapovalo), a přestože polštáře jsme dávali do nepromokavého vaku a teprve pak do lavice, nefungovalo to. Textil plesnivěl.

Když se nám tedy lavice rozpadla pod rukama stejně jako stůl, vlastně jsem zajásala, protože už jsem si nějakou dobu myslela na lepší využití koutu.

Takový malý bar. Místo, kde si umícháme drink, abychom nemuseli kvůli každé skleničce běhat do domu.

Já jsem někdy až překvapivě kreativní, hlavně když jde o chlast…

Použili jsme stolek, který po nastěhování sloužil jako kuchyně. Roky se na něj prášilo na půdě, využití jsme pro něj nenašli. Deska je ošetřena olejem, stejně jako náš nový stůl.

• 

• 

Dokopali jsme se i k nátěru poslední stěny kůlny….. teď už zbývají jen krycí latě a nátěry lišt a oken.

• 

• 

Kluci rostou jako z vody. Rostou před očima.

Člověk to už ví, zná, a přesto je to šok. Každý den, každou hodinu. Pokaždé, když se probudí, jsou zase o kus větší. Slova „Vy jste ale vyrostli!“ jsou na denním pořádku.

• 

• 

• 

• 

Na prasklou vodu jsme samozřejmě nezapomněli.

Celkem dlouhou dobu jsme při používání wc čvachtali rozmočeným sádrokartonem. Od první chvíle puštěné fukary sice vysouší povrch, ale nižší vrstvy podlahy neovlivní.

Od začátku nám bylo jasné, že budeme muset podlahu rozebrat.

Protože se tu domy staví způsobem, kterým se staví, není podobná situace nic výjimečného. Existují proto firmy, které se na řešení těchto nehod specializují.

Návštěva specialisty nám potvrdila, co jsme vlastně už věděli.

Voda kompletně promočila podlahu koupelny, ale i technické místnosti, a dostala se částečně pod podlahu kuchyně. Není jiné řešení než rozebrání podlah a odstranění promočené izolace…

V technické místnosti se nejspíš pokusíme rozebrat část a vytahat promočenou izolaci… kompletní vyklizení není možné, jelikož v místnosti stojí tepelné čerpadlo vážící asi 200 kg, které není kam jinam přemístit, stejně jako zásobník vody.

Další smutná realita je nutnost odstranění části laminátu v kuchyni… Stěna mezi koupelnou a kuchyní je nově vystavěná a rám podlahy v obou místnostech je vystavěn v celku, s dělící stěnou postavenou navrch. To znamená, že voda mohla z koupelny protékat pod podlahu kuchyně, ale také to znamená, že podlaha je díky své velké ploše podepřena trámem. Onen trám tvoří rozdělení mezi dnem kuchyňské podlahy s tou koupelnovou. Podlahu v koupelně jsme navíc záměrně snižovali, abychom se vešli s budoucími vrstvami (topení, sádrokartony, dlažba). Tento výškový rozdíl nás nakonec zachránil před vytopením celé kuchyně. Část však promočená je. Budeme nejspíš nuceni rozebrat celý roh s mikrovlnkou a lednicí.

Pro mě osobně je právě tahle část ta nejvíc depresivní. Nutnost rozebrat něco, co už jako jedna z mála věcí byla dokončena, mi rve srdce.

Jeden krok vpřed, a asi milion zpátky….

Nad vodou, doslova, nás drží kluci.

Zlobí, dělají bordel, ničí věci. Změnila jsem ze dne na den profesi na uklizečku. Rychlý růst má bohužel negativní vliv i na močové měchýře.

Nemáme psy. Máme dva průtokáče. K tomu okousané plstěné papuče, díry ve svetrech a legínách. Rozežranou a vykopanou půlku záhonů, zlikvidované schody. Dům smrdí jako veřejné záchodky.

Ale já je tak miluju. Tak strašně moc.

Eliel, náš Vokoun vokatej, co musí být všude první, lezoucí člověku na klín, jen aby se nemohl šmudlat nikdo jiný.

Alvar, hyena mixlá netopýrem, kterému přezdíváme Dobby, protože většinu času vypadá jako domácí skřítek.

Když se mi koukne do očí, nejraději bych mu věnovala všechny svoje ponožky.

Naštěstí nemusím, protože si je sám zvládne vyhrabat z koše na prádlo….

Nebo spoďáry.

Nebo moje legíny, se kterými pak leží v pelechu a dělá do nich díry, abych je pak hodiny mohla zašívat, protože vzít si jiné nemá smysl, brzy v nich budou díry tak jako tak.

V domě je po dlouhé době život. Po dlouhé době žiju i já.

Přes všechen ten bordel, zničené věci a spánkový deficit.

Ty oči. Ty čumičky. To jejich dupání.

Hračky jsou součástí interiéru, stejně jako teď už rozežraný košík, do kterého hračky uklízíme.

Pepa chodí, sbírá, uklízí… v závěsu kluci zase hračky z koše tahají. Pohrabou se v něm, najdou hračku, kterou chtějí, a utíkají s ní třeba i na zahradu…. To pak zase běhám já a zachraňuji plyšáky před deštěm.

Udělala jsem po dlouhé době i pár fotek interiéru… s mým milovaným Marimekko textilem…

Kdoví, co bude dál… možná jsou to na dlouhou dobu poslední fotky kuchyně i zbytku domu.

Pokud skutečně budeme muset rozebrat část kuchyně, skončí zbytek domu zaskládaný obsahem kuchyňských skříní…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jinak se blíží podzim…. vzduch je chladnější a v noci už je zase tma. Nevím, zda se těšit, nebo se děsit…

• 

• 

Ale stresováním se stejně nic nevyřeší. Věci nějakou jsou… a nějakou budou…