Já vím, já vím… více než třičtvrtě letošního roku už je za námi, tak tady alespoň takové menší shrnutí některých letošních událostí..

Rok nám začal extrémními mrazy a zamrzlými trubkami.

Mrazy jsme sice ve Finsku zažili i větší, ale letošní situaci umocnilo, že neobvykle hodně mrzlo už od listopadu, a tak problémy se zamrzáním vody měli i lidé, kteří je nikdy dřív nezažili.

V hlavním přívodu vody máme speciální topný kabel, takže trubka do domu je bez problémů. V technické místnosti a „koupelně“ máme od doby, kdy praskla trubka a vytopila místnost, stále ještě díru v podlaze (ano, pořád, i když už je to několik let), což sice znamená, že místnost není od podlahy izolovaná, ale současně (protože je odhalené podlahové topení) je místnost vytápěná včetně podlahy, takže ta ve výsledku prochladá méně, než ve zbytku domu. Přívod vody do podlahového topení a wc je tak také bez problému.

To ovšem neplatí o kuchyni.

První zamrzá přívod studené vody, logicky. A to skoro každý rok. Jelikož stále nemáme vyřešené uzavírání větracích děr pod domem, promrzá celý prostor pod ním, a tím i podlahy. Naučili jsme se však díry uzavírat alespoň provizorně, nějakou deskou, či zahazovat sněhem, je-li ho dostatek. Sněhem zahazujeme i celé základy domu. Pomáhá to neskutečně. Když si dáme záležet a udržujeme díry uzavřené, voda nezamrzá. Až na letošní rok.

Z nějakého důvodu letos promrzalo naprosto všechno.

V kuchyni je dle našeho pozorování jedno konkrétní problémové místo, a to místo, kde se trubka ohýbá nahoru, ven z podlahy. Podlaha je zapuštěná do hloubky a nekončí tak u dřevěné stěny, ale částečně u kamenné podezdívky domu. Ač je podlaha ze všech stran izolovaná, v téhle části zkrátka promrzá. Když jsme tu kdysi měli vodáka, který něco málo zapojoval, ale hlavně jsme od něj kupovali trubky, koukal na naše rozvody a prej dobrý. Tak jsme samozřejmě mysleli že jo. Přitom jak se ukázalo, všichni vědí, že ne, a tak by jen bývalo stačilo říct, ať to dáme trochu víc od zdi/zabalíme trubky do další izolace… Tak nic, no.

Ale protože máme plastové trubky vedené husími krky, máme šanci trubky i sami rozmrazit.

Ve skříňce pod dřezem už jsme pár let měli kus uříznuté pet lahve nalepené kolem konce husího krku, a je-li potřeba, jen vysadíme šuple s odpadkovým košem, do pet lahve strčíme fén, a rozmrazujeme.

Jenže letos prostě všechno špatně, střídavě nám během dní i nocí zamrzala studená i teplá (přestože jsme nechávali kohoutek kapat), až nakonec fénování nefungovalo vůbec.

Příliš dlouhé fénování navíc není možné, protože v uzavřeném prostoru skříňky se fén přehřívá, stejně jako se přehřeje petka, a přílišné teplo navíc může zdeformovat i vodovodní trubku. Našla jsem však na internetu návod na jiný postup… a krom toho i spoustu videí na sociálních sítích, protože v té samé době ten samý problém řešila asi polovina finských účtů, které na sockách sleduji..

Takže, pokud máte plastové trubky vedené husím krkem, a někdy vám zamrznou, postup je následovný:

Potřebovat budete vysavač. Ano, vysavač.

Idea je taková, že pomocí vysavače (který přiložíte k husímu krku) taháte teplý vzduch z opačného konce trubky, ten rozmrazí vodu, aniž by trubku samotnou přehřál…. podmínkou tedy je teplá místnost na druhém konci trubky.

Pokud jako my máte stavební vysavač, který kromě sání umí vzduch i foukat, můžete to zkusit i opačným směrem… A protože vysavač má díru, kudy vzduch, který fouká, nasává, přidali jsme teplo z fénu.

Pokud není voda zamrzlá příliš dlouho, je tahle metoda opravdu rychlá. Funguje však i na komplet promrzlou trubku, jen pak rozmrazování trvá hodiny!

A komplet promrzlé trubky jsme měli… samozřejmě, protože….

Když loni Pepa kopal výkop pro přívod trubek z topírny k domu, povedlo se mu zavadit o hlavní přívod elektřiny, vedený z venkovního rozvaděče do domu. Hned podotýkám, že to nebyla jeho chyba! Kopal opatrně, po malých vrstvách. Problém je ten, že kabel zakopával někdo jiný, ne my, navíc v době, kdy jsme tu nebyli. A víte jak se dává do země taková ta výstražná páska, která má upozornit kopajícího, že se blíží ke kabelu/trubce..? No, tak ta páska byla položená PŘÍMO na kabelu.

Víte, my jsme blázni, my veškeré trubky a kabely, které zakovápáme, zasypáváme pískem nebo štěrkem, podle toho co zrovna máme k dispozici, a samozřejmě značíme páskou. Takže kdykoliv kdokoliv cokoliv kope, narazí buď na pásku, nebo na písek, nebo na obojí, a hned je jasné, že je třeba dávat extra pozor, a písek či štěrk jde navíc dobře odkopat ručně. A tak si asi umíte představit jaký jsme měli vztek. Naštěstí jsme se dovolali lokálnímu elektrikáři a ten skoro hned dorazil kabel opravit. Prý se to děje často a dokonce ten stejný den podobnou nehodu řešil. Tak dobrý…. jsme si mysleli….

A pak o pár měsíců později, v mínus třiceti, venku tma, vypadla elektřina.

Nejlepší indikátor toho, zda je problém jen u nás, nebo i v okolí, je pohled z okna. V zimě jsou totiž skrze opadané stromy a keře vidět vánoční světýlka od sousedů.

Sousedi svítili.

Pepa zkontroloval rozvaděč. Přehořelá pojistka. Vyměnil pojistku, ta okamžitě shořela znovu. Znovu vyměnil, znovu shořela. Elektřina částečně nahodit šla, ale evidetně nefungovala jedna fáze. Pepa se pokoušel shodit jističe různých spotřebičů, aby odběr proudu byl při opětovném nahození co nejmenší… nic nepomohlo. Začali jsme se bát nejhoršího… totiž že problém je v tom překopnutém kabelu. Kabelu zakopaném v kompletně promrzlé zemi, která bude promrzlá ještě další čtyři měsíce.

Problém v tom překopnutém kabelu samozřejmě byl.

Třicet pod nulou. Bez elektřiny. Tou dobou už jsme kromě krbu fajrovali i kuchyňskou plotnu.

Pepa na telefonu s bráchou, snažili se vymyslet řešení.

No nic, natáhneme po zemi kabel, kterým fázi nahradíme.

Připojení do rozvaděče bylo jasné, tam není co řešit, totiž kromě detailu, že bylo těch mínus třicet a Pepovi málem umrzly ruce. Kabel prostě bude hozený za domem ve sněhu, nedá se nic dělat. Jenže jak ho dostat do domu, žejo…

Vrtat do zdi se nám nechtělo, a ono to upřímně s tloušťkou našich zdí nejde úplně snadno. Napadlo mě přivést kabel oknem, a pootevřenou část nějakým způsobem utěsnit. Nakonec jsme ale usoudili, že nejlepší to bude zkusit podlahou.

Protože podlaha je rozebraná, bez izolace, stačilo najít místo, kde je větrací průduch pod domem, a kabel prostě prostrčit dovnitř. Takhle jednoduché to bylo. Sami jsme tomu nemohli uvěřit.

Nicméně, celá tahle šaráda trvala tři hodiny. A za tu dobu nám kompletně zamrzla teplá i studená voda do kuchyně, tak i, k naší velké hrůze, voda v podlahovém topení v celém domě.

Víte, že se do teplovodního topení přidává nemrznoucí směs? Přidává. Už to víme taky. Když jsme firmě zaplatili skoro veškeré tehdejší úspory za instalaci čerpadla, čekali jsme, že odborníci vědí, co dělají. No, tak ne, no…

Takže plotna v kuchyni rozpálená tak, že se z ní vyškvařil nátěr, a v místnosti zežloutly stěny. Krb roztopený jako už dlouhé roky ne, a Pepa spal oblečený v polosedě na pohovce, protože neustále vstával udržovat ohně. Celou noc navíc v kuchyni hučel vysavač, protože jsme se samozřejmě snažili rozmrazit vodu. Alvar spal se mnou v ložnici, protože nenávidí hluk (a vedro z kamen).

• 

• 

Vodu jsme nerozmrazili, ale naštěstí nám stále fungoval kohout v technické místnosti, takže jsme se trochu vrátili v čase ke skákání přes nedokončenou podlahu s konví vody. Podlaha taktéž zmrzlá.

A pak se za pár dní extrémně oteplilo. Voda se nám rozmrazit podařila. Postupně se začala prohřívat i podlaha, akorát ve verandě jsme museli udělat saunu fukarem.

Všechny trubky nakonec přežily bez úhony. Po nějaké době vypadla další fáze, tak jsme natáhli druhý kabel… to už byla akce asi na pět minut. U opravy kabelu v zemi Pepa byl a elektrikář to prý opravil hezky, a opravdu se to takhle dělá. Co se tedy s kabelem v zemi stalo netušíme… každopádně ho plánujeme vyměnit, až budeme do hotova kopat přípojku topení.

---

Krásnou věcí ale letos byla možnost vařit na litinové plotně. Jsou to totiž jen extrémní mrazy, kdy plotnou přitápíme, jinak bychom se tu upekli.

• 

• 

Je to krása, hrozně jsem si těch pár dní užila, i spolu s nošením dřeva zmrzlým sněhem. Úplně bych měla touhu takhle žít, takhle jednoduše… Pepa mé postesknutí okomentoval slovy, že tak přeci žiju…

Ano. A přeci ne.

Když jsme kdysi po nastěhování do domu žili bez topení a vařili na plotně, a jedinou starostí bylo nezmrznout, bylo to krušné, ale současně daleko méně složité než dnes.

Ona ta absence trubek s vodou znamená, že se o ně nemusíte bát. A když náhodou vypadne proud, nefunguje jen počítač, kávovar, a dvě lampičky.

Máme štěstí, obrovské, protože na rozdíl od spousty lidí, které letošní mrazy překvapily, máme záložní vytápění i možnost vaření (a to vím o lidech, kteří zrušili plotnu v kuchyni, aby se jim vešel větší kuchyňský ostrůvek… ajaj..).

Další štěstí, a potenciálně ohromný průšvih, je vytápěná kůlna. Kromě zimujících rostlin, zásob jídla, pití, tam skladujeme i nátěry, bateriové nářadí a spoustu jiných věcí, které nesmí zmrznout. Část s barvami je většinu roku vytápěná čerpadlem vzduch-vzduch. Nějakou dobu před výpadkem proudu jsme přemýšleli o tom, jak to v takovým mrazech není efektivní, a jestli nezapnout radši podlahové topení. A tak jsme to udělali. A to nás zachránilo. Kdyby při výpadku proudu bylo topeno vzduchem, kůlna taktéž promrzla. Ale protože bylo zapnuté podlahové topení, beton sálal teplo i bez proudu.

Nicméně jsme dostali za vyučenou, a už přesně víme, ve kterých oblastech zajištěni nejsme, a bude třeba se podle toho zařídit.

---

Kromě řešení průšvihů, kdy člověk po velkém úsilí končí v lepším případě ve stavu stejném, jako před tím, než se věci po…, se mi podařilo pokročit i s drobnou úpravou v domě.

Loni jsem se pustila do škrabání loupajícího se nátěru přístěnku pod schody. Ten byl, stejně jako jiné původní nátěry v domě, v dobrém stavu, když jsme se do domu stěhovali, ale začal se loupat hned jak se v desítky let neobydleném domě zase zatopilo.

A tak jsem se loni jala nátěr oškrabat… No, začala jsem, udělala bordel, a pak mě to přestalo bavit.

Totiž, ne že bych se chtěla vymlouvat, ale bolely mě ruce.

(Kdo mě čte delší dobu bude vědět. Kdo ne, tak drobné info… před lety jsem si prací na domě zničila ruce – syndrom karpálního tunelu, zánět šlach a poškozené nervy od loktů dolů – obě ruce. Stav se bohužel už nikdy nezlepšil, naopak, problémy se staly chronickými. Postupně se mi k tomu navíc přidalo rodinné dědictví v podobě artrózy… Protože proč ne, žejo.

Naučila jsem se s bolestí žít, a také fungovat tak, abych byla schopná dál rukama pracovat. Vyžaduje to respektování limitů (které se mění každý den v závislosti na počasí, ročním období, v poslední době odvedené práci, a tělesném stavu celkově) a smíření se s tím, že už nikdy nebudu fungovat na sto procent.

Myslím, že jsem i tak schopná zvládnout velké množství práce, jen potřebuji být nekompromisní a nejít příliš přes limity. Ne, že by se mi to úplně dařilo.. bohužel… přecijen jsme tu na veškerou práci s Pepou jen sami dva.)

No, a protože jsem škrabala nátěr nad hlavou, starou škrabkou, a současně v té době viděla tip na škrabky kvalitnější, raději jsem práci nechala být, objednala škrabky, a prostě šla dělat něco jiného.

Letos, protože byla zima, a já se nudila a nevěděla co se sebou, jsem se rozhodla zbytek nátěru doškrabat (teď už novými škrabkami). A protože to dělá hrozný bordel, vyklidila jsem i chaos, který pod schody panoval.

Chtěla jsem prostor jen uklidit, ale když už z něj bylo všechno venku, řekli jsme si s Pepou, že by to chtělo dodělat obložení, které jsme plánovali, a které, pokud zase všechno nastěhuji zpět, už dalších sto let nedoděláme…

Stěnu ke kuchyni jsme od začátku chtěli nechat neobloženou, a tak ji stačilo jen očistit a vyndat hřebíky, které tam zůstaly z dob, kdy byla stěna izolovaná novinami (ty byly na zeď přibité). Stěnu venkovní jsme už při pokládání podlahy izolovali. Využili jsme odřezky ze zbytku domu, nicméně vrstva byla jen jedna a tak jsme letos přidali ještě druhou, opět ze zbytků. Aby ale druhá vrstva byla z co nejméně kusů, potřebovali jsme vědět přesný tvar. Rovina žádná, odměřovat to by byla šílenost. A tak jsem si zeď polepila novinami a letáky a vytvořila z nich šablonu, podle které jsme pak desky vyřízli.

Izolaci jsme pak zakryli palubkami – odřezky z kuchyně, které jsme si schovávali přesně pro podobné účely.

Dvě vrstvy nátěru + lišty (ano, lišty!).

Spodní část schodiště jsme se rozhodli neřešit. Dalo by se to celé obložit, ale ta spousta piplání a materiálu za to nestojí, protože by se tím už tak malý prostor ještě víc zmenšil. Nátěr jsem zavrhla z prostého důvodu – cokoliv natírám, natírám s vědomím, že nátěr v budoucnu budu muset obnovovat, opravovat, a dost možná i škrabat. V tomhle případě by i nátěr byl zbytečnou prací navíc.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nátěr zvenčí….. byl komplikovaný. Zkusila jsem nátěr, který už jsme doma měli, ale nakonec se mi barva nezdála. Tak jsem zkusila udělat vzorky ještě dalších odstínů, které jsem taktéž doma měla, a vybrala jiný. Po natření celé plochy mi ale najednou přišlo, že ten první byl asi lepší… No, a pak mě to už doopravdy nebavilo, takže prozatím to je tak, jak to je..

• 

• 

• 

Protože stohovatelné boxy, které jsme měli, jsou absolutně nefunkční, koupila jsem místo nich malý regál (Ikea Ivar). Bylo nutné ho částečně zakrátit, ale to ničemu nevadí.

K těm boxům…. mají tak měkká víka, že i když do nich dám sebelehčí věci, víka spodních krabic se provalí, a jdou hrozně špatně otevírat.

Zařekla jsem se, že budu udržovat pořádek, uskladňovat pod schody jen minimum věcí, a už nikdy, nikdy, nikdy!!! neudělám to, že bych otevřela dveře a něco dovnitř hodila… Třičtvrtě roku uběhlo, a stále se mi to daří… Juchůůů!

Pro porovnání přidávám fotku úplně původního stavu, tedy z doby, kdy jsme dům koupili.

• 

• 

---

Nebudete tomu věřit, ale tenhle veškerý zmíněný chaos se stal v lednu.

Poměrně náročný start roku to byl. Takže únor jsme trávili snahou vzpamatovat se.

V březnu do ještě zmrzlé zahrady zasvítilo slunce a my už vymýšleli, co by se dalo dělat a čas, když to šlo, trávili něčím, čímkoliv, venku.

Donutili jsme se po letech pokácet nějaké stromy. Neradi kácíme. Stromy a keře kolem domu plní velkou spoustu funkcí a mají nesporné výhody, bohužel všechna původní zeleň na našem pozemku je náletová, takže roste velmi na husto. Když jsme se přistěhovali, byly stromy o dost menší, a stínily pohled na dům. Za posledních 11 let ale vyrostly natolik, že se navzájem ultačují, berou si světlo i vodu, a postupně prosychají a lámou se. Prořez tak byl nutností. V daném místě od začátku plánujeme přírodní kamennou zídku a zrovna se nám naskytlo pár hodících se kamenů, takže jsme s její stavbou začali… Pokračovat na ní nebudeme nijak cíleně, protože na hledání kamenů správných tvarů a jejich skládání není čas. Budeme kameny přidávat postupně, tak jak se objeví nějaké vhodné..

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

V dubnu jsme zase byli v Čechách, tentokrát naštěstí jen na skok.

Po nevím kolikáté, jsem natřela vnitřní část vchodových dveří. Alvar, neboli Škrabka, jak mu přezdíváme, ničí nátěr škrabáním. Bez ohledu na počet vrstev nátěru se proškrabe na dřevo během jediného týdne.

Kuchyni máme z Ikey, a tak jsem dokoupila pár šuplat na výměnu za dvířka. Malá skříňka už šuplata měla, ovšem byla skrytá za dvířky. Že je nejprve potřeba otevřít dvířka a teprve pak vysunou šuple jsme si zvykli, ale problém byl u velké skříně v rohu, jejíž obsah byl nedosažitelný, protože jak už to u hluboké skříně s dvířky bývá, je potřeba nejprve vyndat veškerý obsah, který se nachází vpředu, teprve pak ten zadní. A přestože jsem do skříně dala krabice, byla manipulace s uloženými věcmi komplikovaná. No a jelikož skříň stojí příliš blízko zdi, nebylo možné skrýt šuplata za dvířka, protože dvířka by se nedala dostatečně otevřít pro vysunutí šuplete. Jedinou možností tedy bylo dvířka kompletně zrušit, a nahradit šuplíky. Protože v téhle části kuchyně byla jen dvířka, tedy velké hladké plochy, nechtěla jsem šuplata přiznat jen ve velké skříni, ale zrušila dvířka i u té menší skříně s již existujícími šuplaty, aby se plocha vzhledově trochu vyvážila.

Děsila jsem se, jak budou čela nových šuplat vypadat. Je to už 7 let, co jsme kuchyni dokončili, a nevím, zda díly vyrábí stejný výrobce, či jak přísná je norma pro výrobu, nebo zda, popřípadně jak moc, naše kuchyně za ty roky změnila barvu.

Zkusila jsem vybalit jedno čelo šuplete a barva, dle mého názoru, jiná je. Jestli, a jak moc se liší, se mění podle toho ke které části linky čelo porovnávám. Šuplata jsme každopádně instalovali, a moje rozpolcenost pokračuje, protože občas se na skříně podívám, a barva se zdá být ok, zatímco jindy, nebo z jiného úhlu, jasně vidím rozdíl v barevnosti. Praktičnost je však důležitější, a navíc je naše kuchyně celkově tmavá místnost, tak se to naštěstí celkem ztratí.

• 

• 

• 

• 

---

No a květen…. to už jsme začali rozjíždět projekt v zahradě… O tom si ale řekneme až příště, jo?

---